The List [czech translation]

20. Díl

Překvapení. Louis je jich doslova plný. Vždycky, když si myslím, jak moc ho už znám, udělá něco, co převrátí můj názor. Jako například dneska.

Začalo to tím, že mě Liam v nemocnici vyzvedl se slovy, že dneska na programu je zábavný den venku. Nejdřív mě vzal k němu a Niallovi domů, kde Niall v kuchyni dělal snídani... Která nakonec skončila ve spálené podobě. Takže jsme se vydali do restaurace. Byla to velice drahá restaurace- ale dobrá. Vypadalo to, jako by Niall s Liamem vyhráli sportku, ale nechtěl jsem se ptát na tohle téma.

Já si to velice užíval, protože tohle bylo něco jiného, než moje každodenní diety, to mi věřte. Pořád jsem byl nucen jíst zdravé, výživné potraviny... Niall s Liamem mi sice určili hranice, ale i tak to bylo lepší, než v nemocnici. Po snídani jsme zamířili do obchoďáku. Jop. Lavina lidí. Dnes jsem vlastně po dlouhé době ve styku s lidmi. Se skutečnými lidskými bytostmi. Je fascinující, jak lidé pracují.

Jak už víte, přirovnávám lidi ke květinám. Květiny se objevují ve všech tvarech a velikostech. Barvách. Některé z nich vypadají divoce, zatímco jiné jsou takové elegantní. Všechny jsou tak odlišné. A krásné. Vím, je to klišé, říct svým vlastním způsobem, že každý je krásný a jedinečný. Ale já v to opravdu věřím. Věřím, že každý je krásný svými nedokonalostmi.

Jejich nedokonalosti je dělají takovými, jací jsou a já bych si přál, abych to každému mohl osobně říct. Když jsme vstoupili do obchoďáku, všechny jsem je viděl. Velký, malý. Mladí, staří. Nemohl jsem si pomoci a usmíval jsem se na ty, co mě míjeli. Někteří z nich mi věnovali podivné pohledy, ale někteří se usmáli. Niall řekl, že není normální, aby byl někdo šťastný tak, jako já. Nevěnoval jsem jeho poznámce žádnou pozornost. Jestliže mám před sebou poslední čtyři měsíce, nedovolím, aby mě cokoliv a byť jen na vteřinu přinutilo cítit se nešťastným nebo smutným.

Mám dva nejlepší přátele, kteří mě mají hodně rádi. Před chvílí jsem poznal další čtyři přátele z Austrálie. Možná jsem jednoho přítele ztratil, ale zase ho za ty čtyři měsíce uvidím. A pak je tu Louis. Louis. Něco tak okouzlujícího, ale zároveň ještě stále zahaleného tmavým pláštěm jménem tajemství. Nemůžu se dostat přes to, že někdo může být tak tmavý ale zároveň tak naplněn světlem.

Tajemství. To je jako hádanka, na kterou nemůže nikdo přijít. Z myšlenek mě vytrhl Niall, který mě zavedl před malý autodrom, kde autíčka jezdila v kruzích, nebo do sebe celkem necitlivě narážela.

„Chceš se svést?" zeptal se mě Niall vesele.

„Hm... Nevím jak."

„Ukážeme ti to, je to snadné," zašeptal Liam, když mě táhl do dlouhé řady lidí.

Bylo to vzrušující. Ten pocit při jízdě byl opravdu úžasný. Když jsme vystoupili z auta, chtěl jsem jít znovu, ale museli jsme nechat taky nějaký peníze na oběd a snídaně k tomu taky moc nepřispívala. Šli jsme tedy do obchodu naplněným oblečením různých stylů. Tam jsem se na první pohled zamiloval do jednoho trička. Niall mi řekl, že na mě nikdy takové tričko neviděl, ale že je to na mě. Je to tmavě modrý tričko s malou bílou květinou v levém rohu. Rukávy byly polo-dlouhé.

Ani jsem si ho nezkoušel, trval jsem na tom, že bude určitě vypadat dobře, tak mi ho Liam koupil. Poděkoval jsem mu tolikrát, že i Nialla to po nějaké době přestalo bavit počítat. Když jsme vyšli z obchodu, naším cílem bylo koupit něco malého k jídlu. Při cestě se mi ale po dlouhé době ozval můj žaludek. Nenávidím svůj žaludek. Rakovina musí být to nejhorší, co na Zemi je. Zabíjí. Bere lidem jejich milované. Vzala mi Zayna. Nevím, jestli někdo přišel na to, proč existují rakoviny. Kdo ví, proč Bůh stvořil rakovinu? Ale zase vím, že by to Bůh nedělal, kdyby za tím nebyl dobrý důvod.