The List [czech translation]

16. Díl

Zdá se, že Louise seznam velice zaujal. Doslova na mě visí pohledem a pozorně poslouchá každé mé slovo. Taky miluji, jak vždycky ví, co zrovna říct. Když nemám zrovna dobrou náladu, nebo jsem smutný, tak on vždycky řekne něco, co mě rozesměje a svět se kolem mě rázem změní. Vše se zdá být jasnější a motýlci v břiše se probudí. Nikdy jsem nic takového necítil. Kdyby tak věděl, jak moc mě fascinuje. Každý pohyb, každý kousek jeho těla, každé slovo... Většinou ani nevnímám, co říká, prostě jen pozoruji jeho oči, rty a ruce, kterými často různě gestikuluje... Uchvacuje mě i těmi nejmenšími věcmi.

Kdo by řekl, že se mi zalíbí zrovna tenhle typ člověka? Obvykle si jich ani nevšímám. Obvykle se zajímám o krásné a elegantní věci, jako jsou například květiny. Louis není zrovna elegantní, jako většina květin. Ale prohlížím si ho, jako bych se díval na květinu. Kdyby byl Louis květina (zajímavý si představit... Ale jenom to zkuste), tak by bylo vidět, jak se jeho květ pro mě pomalu otevírá. Z pod lístků se začíná pomalu vynořovat jeho jemná a sladká povaha. Ale ten květ se pořád ještě dostatečně nerozevřel a on je pořád tajemný a má potíže s vyjádřením svých emocí. Chce to čas.

Víc šťastný být snad už nemůžu. Vyprávění o svém otci a svém dětství- čím vším jsem si prošel- bylo jednou z nejtěžších věcí, kterou jsem kdy udělal. Nebylo to tak bolestivé, jako když mě bolí břicho, ale bylo to namáhavější. Při vyprávění mi pořád v hlavě vyvstávaly vzpomínky, jak se mě otec dotýkal, křičel na mámu... a současně tím vraždil celou naší rodinu... Ale někdy ty vzpomínky musely přijít. Vlastně už přišly dávno, a to v nočních můrách. Vždycky jsem se probudil celý udýchaný, zpocený a zaslzený. A vždycky jsem o tom řekl Liamovi.

Ale neříkal jsme o tom Niallovi. Nepřipadalo mi to potřebné, stejně každý, kdo žije v tomhle městě ví, co se stalo. Bylo to ve všech novinách. Pořád vidím ty velké, černé a tučně vytištěné titulky ‚Sirotek s rakovinou'. Všude se mluvilo o tom, jaký je můj otec alkoholik a ještě si pravdu všemožně přibarvovali. Jako desetiletý jsem nesnášel tyhle lidi. I když ty věci, co se povídaly, byly pravda, pořád to byl můj táta, o kterým se tohle všechno říkalo. Nesnášel jsem každého, kdo nesnášel mého tátu a opovrhoval jím.

Nikdy s ním ale nechci být srovnáván. Nejsem, jako můj otec a doufám, že taky nikdy nebudu.

„Takže... Číslo šest?" řekl Louis a šťouchl do mě loktem. Na tváři mu tančil poloviční úsměv. Podíval jsem se mu do očí. Nemůžu si pomoct, mám z toho takový zvláštní pocit. Střetnutí pohledem s Louisem Tomlinsonem je vzácné. Ale on vždycky uhne, jako by mu to bylo nepříjemné.

„Tak?" řekl drzým hlasem.

„Jo... Promiň. Byl jsem mimo," zasmál jsem se nervózně. „Nechtěl jsem na tebe zírat, přísahám," zasmál jsem se rozpačitě a zavrtěl hlavou. „Za šesté: Vzdorovat gravitaci."

„A to chceš udělat jak?"

Podíval jsem se na Louise a usmál se nad vzpomínkou, jak mě Zayn přivedl na tuhle myšlenku.

„Bungee jumping," usmál jsem se. „Zayn řekl, že je to bezva pocit. Pocit svobody."