Y/n, dostane příležitost být součástí velké korejské společnosti, Bighit entertainment. Tímto uteče před svojí minulosti, na kterou chtěla za každou cenu zapomenout, jenže změna prostředí, noví lidé a taky nenávistní fanoušci spolu s médii jí to neu...
Už uběhl jeden den od rudého dárečku, který se objevil před mými dveřmi. Pořád se mi nepodařilo zjistit, pro koho byla a to mě na tom trápilo nejvíce.
Neustále se mi v hlavě formovaly různorodé otázky, ale ani na jednu jsem nevěděla odpověď.
Nevím, od koho ta růže byla...
Nevím, pro koho byla...
Kdo chce něčí smrt...
Proč to daný člověk dělá...
A proč se to děje zrovna teď.
Rozhodla jsem se, že se zkusím trochu rozptýlit, jinak mi z toho přemýšlení vybuchne hlava.
Sice jsem z dědictví po rodičích dostala slušný balík, ale už kdysi jsem se rozhodla, že je použiju jen v nejnutnějším případu nebo na svou svadbu.
Myslím si, že by to tak chtěli i rodiče. Určitě by nechtěli, abych nepracovala a byla závislá na jejich pozůstalosti.
Takže se jde hledat práce.
Každopádně pomalu ale jistě se taky blíží datum, kdy mi bude tento byt odebrán a já nechci skončit na ulici, takže si aspoň budu schopná zaplatit nájem.
Na internetu jsem našla dvě nabídky. Obě dvě společnosti se nacházejí v centru Soulu, takže kdybych to místo dostala, neměla bych dlouhou cestu se tam dostat.
Obě dvě pozice jsou pro účetní. Sice nejsem vyučená účetní, ale v číslech se vyznám. A i kdybych něco nevěděla, tak mě určitě zaučí ten daný člověk, místo kterého bych tam nastoupila.
Před chvílí jsem dosnídala a taky udělala ranní hygienu, tím pádem jsem nachystaná. No ještě se musím obléct, ale to bude hračka, protože outfit jsem si vybrala ještě včera večer.
Vybrala jsem si něco slušnějšího, abych udělala dobrý dojem.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Sbalila jsem si důležité věci do kabelky a vyrazila pryč z bytu.
Před hlavními dveřmi do domu mě čekalo nepříjemné překvapení, ale jelikož jsem čekala, že tam budou, tak jsem jen nenápadně nahlédla z poza rohu.
Vypadá, že si mě nevšimli, tak jsem měla čas si promyslet, jak se dostanu ven.
Bohužel tahle budova má pouze jeden východ, takže i kdybych přes ně vážně nechtěla jít, tak musím.
Naposledy jsem se nadechla a vydechla a vyšla jsem vstříc obavám, které pro mne byly dost velké, vzhledem k situaci.
Sotva co jsem vyšla z poza rohu, tak se na mě otočily všechny pohledy. Většina z novinářů seděla na zemi, ale jak mě spatřili, tak se vymrštili do stoje.
