Seven Roses & One Lily ~BTS~

47: The Reason

Namjoon

Už uplynulo něco málo přes hodinu, kdy mi kluci oznámili tu krásnou novinu. Samozřejmě si dělám srandu, nebylo na tom nic pěkného, ještě pořád mi běhá mráz po zádech.

Kluci se zabydleli u mě v pokoji, jak jinak, protože na chodbě je sedět nenechám. Jsem rád když tu jsou se mnou, hned je tu veseleji. Jsem tu jen něco okolo tří dnů a už nevím, co mám dělat. Kdybych tu měl aspoň nějakého souseda, tak bych se s ním mohl bavit, ale jsem tu úplně sám, nebo aspoň do dnešního dne.

Rozhlédl jsem se po místnosti a pohled, který se mi naskytl jsme doufal, že nikdy neuvidím. Společně jsem prožili nemálo těžkých chvil, ale tato, podle mého úsudku, se řádila mezi nejhorší, neli ona sama nebyla ta nejhorší. Vždycky jsme se z toho nějak oklepali a šli dál, protože takhle život nekončí, ale tahle situace byla o něčem úplně jiném. Ten život tu mohl skončit a ne jenom jeden.

Když se tak nad tím zamyslím, tak je to strašně divné. Už předtím, než jsme poznali Y/n a dřív, než se všechno podělalo, tak jak je to teď, nám lidé vyhrožovali, dokonce nás i párkrát napadli na veřejném prostoru, ale nikdy to nedopadlo takhle. Tahle celá situace byla úplně jiná, než jsme byli do teď zvyklí.

Ťuk ťuk

Ozvalo se z poza dveří. Všichni najednou jako kdyby procitli z tranzu a podívali se na ony dveře. ,,Dále.“ pronesl jsem nahlas, aby můj hlas šel slyšet i na druhé straně.

Na moje povolení se otevřely dveře a v nich stal pan Pak. Musím říct, že jsem spíše očekával nějakou sestru, která mi přijde vyměnit obvazy, ale jeho přítomnost bude aspoň příjemná změna, nebo teda aspoň doufám.

,,Dobrý podvečer kluci. Dřív než něco řeknete, tak mě prosím nechte mluvit.“ asi si povšiml ne tak přívětivých výrazu, které s největší pravděpodobností očekával.

,,Dobře, vyslechneme si vás, ale první se posaďte. Nebudete tady stát ve dveřích a ke všemu si myslím, že to chcete říct jenom nám a ne celému zdravotnickému personálu. “ lehce jsem se usmál a pokynul rukou na křeslo vedle pohovky, kde se už rozvalovali kluci.

Mou nabídku rád přijal a hned se šel posadit. Křeslo trochu vytočil směrem ke mě, protože ode mně asi nikdo neočekával, že se zvednu a přestěhuju k nim na gauč, tak abych slyšel vše, o čem se baví.

Zhluboka se nadechl a spustil. ,,Nejprve bych se vám rád omluvil. V některých chvílích, které se odehrály v blízké minulosti jsem se nechoval zrovna nejlíp, to uznávám, ale zkuste se na to podívat z mého hlediska. Sice jste plnoletí a staráte se každý sám o sebe, ale to neznamená, že se o vás nesmím starat já. Spíš je to naopak, je to má povinnost, kterou jsme si vzal na záda, když jsem vás už před tolika lety přijal.

Za tu dobu jste si našli cestu do mého srdce, tím pádem se mi moc dobře nedívalo na to, co se dělo kolem vás a stále děje.

Prvotně jsem si myslel, že když vám zatrhnutu se s ní vídat, tak se to vše zastaví ještě v úplném zárodku, ale i když jste mě poslouchali, protože jste v podstatě neměli ani na výběr, tak se nic nezlepšilo, jen se to zhoršilo. Celou dobu jsem měl zastřený zrak a neviděl jsem, že jste v tom nevinně. Oči mi až projasnil Joonův incident. Za tohle bych se taky rád omluvil, protože jsem si to uvědomil, až se někomu něco vážného stalo a ne dřív, jak správně mělo.

Mám tady pro vás zpátky ty mobily. Vím, měl jsem je vám dát už předtím, spíš jsem je vám neměl vůbec brát. Kdyby mi tohle někdo udělal, tak bych mu rovnou jednu vrazil, protože co si budeme, ale v těch malých krabičkách se skrývá v podstatě celý náš život a nikdo z nás nechce, aby měl k našemu, tak cennému majetku, příštup někdo jiný, než jsme jenom my sami.