Seven Roses & One Lily ~BTS~

48: Long sleep

Y/n (2 dny po nehodě)

Po tom, co jsem uviděla danou cifru na mobilu jsem se zhroutila. Tentokrát fyzicky, ale moje psychická stránka na tom nebyla o dost lépe.

Jak sem mohla prospat tři dny ?? Vždyť to není ani možné !! To se nemělo stát.

Není se čemu divit, že to můj mozek nedokázal pochopit. Protože kdo by to sakra chápal. Však jsem si vzala jenom jednu, počkat vlastně nebo možná tři. Už ani nevím protože to bylo doprdele tři dny spátky.

TŘI DNY !!!

Tři dny jsem nejedla, nemluvila, nepohybovala se, nedělala jsem vůbec nic kromě spaní. A stejně se cítím jako by mě někdo přejel tankem.

Sedla jsem si na sedačku, abych to mohla rozdýchat.

Co se tak odehrálo za ty tři dny. Byla asi ta jediná oprávněná otázka v mojí hlavě. Když jsem si ty prášky brala, tak jsem doufala, že až se probudím, tak bude vše jak má, ale vůbec mi nedošlo, co kdyby se tak nestalo.

Kdyby se nic nevrátilo do starých kolejí, tak tady nebudu, kdyby se něco stalo, protože si budu v klídečku spinkat s mojí vizi krásného probuzení.

Žádnou novou kytku jsem nedostala, však jak bych taky mohla. Někde uvnitř sebe jsem věřila asi té nejvíc naivní věci a to byla ta, že když si je nepřevezmu, tak se nezbaví do ruda.

Když se mi začínal tep vracet do normální rychlosti, tak jsem ucítila ostrou bolest v hlavě. Nemusím být doktor, abych si odvodila, že to bude z neustálého stresu.

Chtěla jsem mít aspoň trochu normální den, bez bolesti, kterou můžu sama ovlivnit. Vím, že bych to dělat neměla, ale je mi to jedno. Když to pomáhá, tak to tak dělat prostě budu. A když už nebudou fungovat, tak si vezmu jiné. A když přestanou i tamty, tak udělám přesně to samé jak minule. Jiná značka, jiné složení, ale stejný efekt, který tak moc potřebuju.

Plátíčko, z kterého jsem si brala již minule bylo prázdné, takže jsem ho odložila stranou a šla znovu hledat do šuplíku pod konferenčním stolem. Nic tam nebylo.

Nezbývalo mi nic jiného, než se zvednout a dojít do koupelny. V poličce nad umyvadlem jsem našla sice něco jiného, než jsme chtěla, ale poslouží to stejně.

Vydloubla jsem jeden prášek a radši jsem si sedla na okraj vany, protože ta bolest byla nesnesitelná. Chvilku jsem tam jen tak seděla a hleděla do blba. Následně jsem zaklonila hlavu a prášek si vhodila do pusy.

Až ti malí mužíčci v mojí hlavě přestali tančit polku, tak jsem se zvedla. Když se tak na to zpětně podívám, tak to byl dost špatný nápad.

Jediný pohyb stačil k tomu, aby se mi svět otočil vzhůru nohama a já sebou sekla do vany. Náraz to byl tvrdý a bolestivý.

Nechtělo se mi zvedat, tak jsem jen ležela se zavřenýma očima.

Po chvíli jsem jakoby z dálky slyšela Super Tunu a to neznamenalo nic jiného, než že mi někdo volá.

Volal dlouho až jsem byla nucena se zvednou, protože mi málem rupla hlava vejpůl.

Danou osobu jsem čekala asi nejméně ze všech, které mi mohly zavolat. Toto jméno bych ještě před pár měsíci viděla pouze jako uječená fanynka, které vidí jméno svého biase, ale po uplynutí těch daných pár měsíců je všechno jinak. Znám tu osobnost, která se projeví jen mimo kamery, která není tak bezchybná, jako se prezentuje na veřejnosti.

Stálo tam jméno Jimina. Ano toho Jimina, který mi už tolikrát pomohl, který mi nabídl bezpečné útočiště i ten, který mě dokázal rozesmát ve chvílích, které nebyly zrovna nejlehčí.

Hovor jsem zvedla a pouze čekala, až se ozve klidně i pouhé dýchání, protože když uslyším dýchání, tak budu vědět, že je v pořádku, protože stále jsem nepřišla na to, pro koho byly předchozí dvě růže.

Mé modlitby se vyplnily. Z druhé strany se ozvalo tiché,,Ahoj“. Jen tohle jediné slovo mi vykouzlilo úsmev na tváři.

V ten moment jsem se nezmohla na nic víc, než jen pouhé,,Ahoj Jimishi“. Tyto dvě slova prozářily celou temnotu, která se držela v mém životě až příliš dlouho.

,,Víš že za to můžeš ty.“ prohnala se ledová bouře a mě zamrazilo. ,,Cože, jsi v pořádku ??“ musela jsem se zeptat.

,,Nikdo není v pořádku a všechno to je jen kvůli tobě. Zkazila jsi nám životy. Kéž by jsme tě nikdy nepotkali. Kéž bych tě nikdy nepotkal.“ tyto slova se proměnily v ostrou čepel, která dokonale probodla skrz na skrz moje srdce. Za svůj život jsem slyšela hodně špatných slov na mou maličkost, ale vždy byly od lidí, které jsem neznala. Z úst lidí, na kterých mi záleží, celá tahle sbírka slov vyzněla úplně jinak.

,,Jimine, z toho se nedělá sranda, měl bys to vědět.“ snažila jsem se omluvit jeho vlastní slova pro mou vlastní útěchu.

,,A kdo říká, že si dělám srandu. Nikdy v životě jsem nebyl tak vážný, jako teď. Bez tebe by bylo líp. Už mě v životě nekontaktuj, je ti to jasné??“ na svou řečnickou otázku ani neočekával odpověď.

Nepoznávala jsem ho. Doufala jsem, že pochopí moji situaci, že bude stát při mě, že bude mou oporou, ale to jsem se mýlila.

,,Doufám, že jsi to pochopila. A málem bych zapomněl. Nekontaktuj už nikdy nikoho z nás. Nechci, aby se jim něco kvůli tobě stalo. Rozumíš??“ po tváři mi stekla první slza a určite nebude na dlouhou dobu sama.

,,Jimine já ti to vysvětlím. Nic není tak jak se z.......“ nestihla jsem dokončit větu, protože mě vyrušil divný zvuk. Až po chvíli mi došlo, že je to zvonek od vchodových dveří.

Chtěla jsem se zvednout z gauče, ale zase jsem byla zpátky ve vaně. ,,Co tu sakra dě-lá-m.“ nechápala jsem celou situaci. Bolely ne záda z té nepohodlné pozice, ale hlavně mě bolela hlava. Ten náraz byl asi silnější, bez jsem si myslela.

Zvuk zvonku se opět rozezněl po celém mém dosavadním bytě. Byla jsem nucena  se vyškrábat z vany, protože ten zvuk byl neústupný.

Otevřela jsem dveře jen na malou škvíru, abych se podívala kdo tam je. Z poza dveří vykoukla moje sousedka z vedlejšího bytu. U ní jsem věděla, že se nemám čeho bát, tak jsem otevřela dveře v plném rozsahu.

,,Ehm slečna Y/n že ??“ tiše se mě zeptala. Neunikl mi její pohled na moji osobu, který říkal plno věcí, které by se člověk bál vyslovit nahlas.

,,Ano jsem, dobrý den.“ slušně jsem pozdravila, tak jak mě vychovali rodiče.

,,Dobrý den, mám tady pro vás květiny. Byl tu asi váš přítel a nemohl se k vám dozvonit, tak byl u mě, protože jsem ho pustila dovnitř a požádal mě, abych vám je předala. Takže tady je máte.“ s těmito slovy natáhla své ruce směrem ke mě. Držela v nich dvě růže. Jednu rudou a jednu bílou.

S roztřesenýma rukama jsem je chtěla od ní převzít, ale v ten moment, co se moje konečky prstů dotkly prvního listu se mi podlomily kolena a já cítila pouze už jenom tvrdou zem.

Ahojte,
takže nová část je zde. Tenhle díl se mi psal vážně špatně. Snad celý jsem ho už dvakrát vymazala a tuhle konečnou verzi jsem psala tak 4 dny, proto vychází až teď.

Mám pocit že v předchozí části jsem zapomněla zmínit, že už jsme za 1,5K přečtení, za což vám chci hodně poděkovat. Nezapomeňte hlasovat dál i psát klidně nějaké komenty.

Soo......bye bye bye :3