Seven Roses & One Lily ~BTS~

24: Visit

Y/n

Dost mě zabolelo, když jsem uslyšela Namjoonův hlas. Byl naštvaný a já se ani nedivím proč. Měl na to právo i všichni ostatní. Za všechno můžu jenom já.

Na druhou stranu jsem ráda, že to aspoň zvedl. Chtěla jsem mluvit s Jiminem, ale Namjoon stačil. Stejně mi sdělil vše, co jsem chtěla vědět.

Venku už byla tma, i když je už začátek března, pořád se stmívá dost brzy. Rychle jsem na sebe nahodila kabát, šálu a čepici. Rychlostně jsem se zkontrolovala v zrcadle u botníku jak vypadám. Musím říct, že to mohlo dopadnout i hůř.

Měla jsem napuchlé oči, jak nějaký králík. Rozcuchané vlasy do všech světových stran. Rychle jsem je prohrábla rukama, ve snaze je aspoň trochu rozčesat. Nemůžu za nimi dojít ve strašném stavu. Aspoň na venek musím vypadat, že jsem v pořádku, i když uvnitř mě se zároveň odehrává nelítostný boj zmatených myšlenek a vzpomínek.

,,Nádech, výdech." snažila jsem se samu sebe uklidnit, když jsem stála před jejich domem. Svoje dechové cvičení jsem prováděla už tak deset minut, jenže moje nohy mě k jejich vchodovým dveřím prostě nechtěly donést. I ochranka už ze mě musela být nervózní.

,,Dobře, teď už fakt naposled. Prostě jim řekneš, co sis celou cestu sem urovnávala v hlavě. Zvládneš to. Stejně před tím neutečeš."

,,Nerad vás ruším slečno, ale mohla by jste už jít dovnitř, prosím. Mohl by se kdokoliv procházet a vidět vás. Pak by jste neměla jen vy, ale i my problém." díval se na mě s prosebnýma očima člen ochranky.

Pouze jsem přikývla a vešla jsem na příjezdovou cestu, která pro mě nebyla neznámá. ,,Jen jednou jsem tu šla s povolením a už tu zase jdu na tajňačku." povzdechla jsem si.

Když jsem si mluvila nahlas sama pro sebe, tak můj hlas vyplňoval to prázdno, které se tu objevilo, když moji rodiče zemřeli. Vždy jsme byli skoro pořád spolu a po tom incidentu jsem najednou byla sama. Stává se mi, že se moc rychle upnu na lidi, co znám jen chvíli. Asi to bude tím, že se bojím, že nebudu mít hodně času je poznat, tak se to snažím dost urychlit.

,,Ding Dong !!!"
ozvalo se na celé kolo. Dveře mi otevřel Hobi. Nezmohla jsem se na víc, než je jen obyčejné: ,,Ahoj" a chabý pokus o úsměv. ,,Ahoj, Jimim je u sebe v pokoji." Pouze jsem kývla, že rozumím a vydala se nahoru.

Bylo tu úplné ticho a takový těžký vzduch. Když jsem procházela kolem obýváku, tak jsem zahlédla kluky jak tam sedí. Chtěla jsem je jít pozdravit, už jsem udělala první dva kroky, když v tom jsem se zarazila.

Flashback chapter 22
,,Ahoj, to jsem já Joon. Můžeš přijít, ale nečekej, že tě tu přivítáme s otevřenou náručí. Pustíme tě sem, jen kvůli Jiminovi. Můžeš přijít hned teď, ale ať tě nikdo nevidí. U ochranky to zařídím. Ahoj."
--------------------------------------------------------------

Pořád mi v hlavě zněly jeho slova. Radši nebudu riskovat, že ho ještě víc naštvu. Tak jsem se zpátky vrátila do své původní trajektorie a šla k Jiminovi do pokoje.

Opatrně jsem zaklepala a pak vešla...

,,Pane bože. Jsi v pořádku ??" vyhrkla jsem na něho hned, jak jsem k němu vešla. Vypadal příšerně. ,,Jak ?? Kdo ?? Řekni mi to ??" pokračovala jsem ve výslechu.

Měl celý dobitý obličej. Na některých místech měl ještě zaschlou krev. Vůbec si ty rány neošetřil.

,,Odpověz mi !" řekla jsem trochu naštvaně, přičemž jsem mu chtěla položit dlaň na obličej.

,,Nevím kdo by tu měl odpovídat, nebo přesněji, kdo by měl mluvit a celé to vysvětlit." otočil hlavu směrem ke mně. Moje ruka se zastavila pár milimetrů před jeho kůží. Raději jsem ji stáhla zase zpět.

,,Promiň, všechno ti vysvětlím. Není to, jak si myslíš. Je pravda, že jsou mrtví, ale já za to nemůžu." dívala jsem se mu do očí. Cítila jsem, jak se mi oči začínají plnit slzami. Nevím, jestli je to vzpomínkami na rodiče, nebo tím, jak se na mě díval. Celý bez života, žádný náznak radosti, pouze se na mě díval, jako tělo bez duše.

,,Ted-a aspoň dou-fám." dodala jsem tiše.

,,Cože ?? Proč mi tu tvrdíš, že to tak není, jak psali v těch novinách a v televizi a pak mi tu řekneš, že doufáš. Trochu se začínáš zamotávat do své vlastní lži. To ti už ani nestojím za to, aby jsi mi řekla pravdu??"

Cítila jsem se hrozně. Nevěděla jsem, co mu mám říct. Neměla jsem slov. Můj mozek nebyl schopen fungovat.

Flashback

,,Pa-ne b-ože !! Mam-i !! Tati !! Vz-bu-ďte s-e. Proč ?? Hej, otev-řet-e ty o-či !! P-o-m-o-c !!" hystericky jsem vzala nad jejich těly. Všude je sama krev.

Pane bože!!! Musím zavolat sanitku. Bože, jestli mě slyšíš, neber si je ještě prosím !!

--------------------------------------------------------------

,,ODPOVĚZ MI !!!" řval na mě.

,,Ne-zabila jse-m je. To ně-kdo cizí. Já za to ne-můžu. Neza-bila jsem, ne-za-bi-la jse-m j-e." snažila jsem se uklidnit vlastními slovy.

,,Co to meleš !! Máš mi odpovědět a ne si tu něco mrmlat pod nosem !!!" z jeho hlasu šla slyšet nenávist. Měla jsem z něho strašný strach. Pomozte mi někdo.

,,Zabila jsi vlastní rodiče..." zbytek jeho věty jsem už nevnímala. Jako by se uvnitř mě něco přeplo. Malý vypínač vzadu v hlavě. Přestala jsem vzlykat a jen nevěřícně na něho pořád hledala. Slzy mi pořád stékaly po tvářích.

Po malých krůčcích jsem se od něho vzdalovala. ,,Ne, ne, ne, ne, ne, to není pravda. Já to neudělala." kroutila jsem nevěřícně hlavou.

Zády jsem narazila na dveře, do jeho pokoje. Neváhala jsem ani sekundu a rychle popadla kliku. V mžiku jsem byla pryč. Zabouchala jsem dveře obrovskou silou.

,,Promiň." šeptla jsem potichu za dveřmi. Musím pryč. Musím odsud vypadnou. Byly jediné slova, které mi momentálně běhaly hlavou.

Po schodech dolů jsem opět propukla v hysterický pláč. Ani jsem se nedívala, jestli kluci pořád sedí v obýváku. Prostě jsem celým spodním patrem prosvištěla jako stíhačka. Ještě jeden krok a byla bych pryč. Natáhla jsem ruku po klice, když v tom se pohla sama. Vchodové dveře se začaly samy od sebe otevírat.

Stála v nich osoba, kterou jsem tu nejméně chtěla potkat.

,,Do-b-rý v-eč-er..."

Ahojte,
Máme tu další kapitolu. Prosím omluvte mě, že jsem z Jimina udělala úplného blbce, ale v podstatě si vylil zlost na Y/n, která měla původně patřit Taeovi. Takže se to v něm nějak nahromadilo a pak vybouchl.

Díky moc na hlasy a přečtení. Doufám, že se vám příběh líbí.

Soo.......bye bye bye :3