Seven Roses & One Lily ~BTS~

38: Ice-cream

Y/n
11.3.2022 (Den invaze Jimina k Y/n)

,,Dobré ráno." zamumlala jsem si sama pro sebe. Strašně se mi motá hlava. Nechci riskovat, že to se mnou někde švihne, tak radši budu ještě chvíli ležet. Třeba to přejde, i když o tom silně pochybuju. V posledních pár dnech mě bolí skoro neustále. Brala jsem si i paralen co šest hodin, jak se správně má, ale stejně to nepomohlo. Vždycky jako by se to ještě zhoršilo. Milióny jehliček se mi zabodávají do mozku. Někdy se to trochu zlepší, ale žádná výhra to stejně není.

,,To nevypadá dob..." ani jsem to nedořekla a už jsem měla hlavu v záchodu. Díky bohu, že jsem to stihla. Straně moc by se mi chtělo vytírat zvratky po celém bytě.

Asi na mě něco leze, nebo spíš je to silná migréna, že kvůli toho i zvracím.

Teď by se mi tady někdo hodil, aby mi držel vlasy. Sice je to nepříjemné, jak vás někdo vidí v takovém stavu, ale pomoc by se hodila.

Až jsem dokonala, co tak neplánovaně začalo, tak jsem spláchla záchod a opláchla si obličej.

Došla jsem do obýváku a vyvalila se na gauč. Slepě jsem hmatala rukou po konferenčním stolku, ale to zatraceně malé plátíčko léků nešlo najít. Tím pádem jsem byla nucena se aspoň trochu nadzvednout na loktech. Bylo na opačné straně stolu, než jsem měla hlavu. Obratně jsem se otočila, tudíž si mé nohy a hlava vyměnili své místo a přitom ho sebrala ze stolu.

Byl to špatný nápad dělat tak rychlý pohyb.

Ani jsem se neobtěžovala ten paralen zapít vodou. Jednoduše jsem si ho hodila do pusy a spolkla ho. Nebylo to tak pohodlné jako kdybych ho zapila, ale zvedat se znovu a dojít pro skleničku s vodou se mi už vůbec nechtělo.

Popravdě se mi nechtělo dělat vůbec nic. Praktikovala jsem to v podstatě celý týden a teď to nehodlám měnit.

Zůstala jsem pouze ležet a hleděla jsem do stropu.

Najednou mě přepadl takový divný pocit. Pocit úzkosti. Jenom si tu ležím a nic nedělám. Nic neřeším. Ani pořádně nevím, co se děje. Ani nevím, co je s klukama. Jak se mají, co dělají i třeba co měli na snídani. Nic o nich nevím.

Upřímně, cítím se provinile. Odstřihla jsem je od sebe, nebo spíš oni odstřihli mě. Počkat, vždyť to byl pan Pak. V životě mu to nezapomenu. Ale stejně, i když mě od nich odřízl, tak mám pořád pěkné vzpomínky na ně.

Máme jich plno, ale jedna je moje oblíbenější. Bylo to zrovna ten den, co měli kluci volněji. Trávili čas jenom se mnou. Tančili jsem jijich choreografie, zpívali a smáli se u toho. Ale tohle byl jen začátek. Nejlepší chvilka přišla až tehdy, kdy jsme dostali chuť na nanuky.

Poprosili jsme jednoho pana z ochranky, aby nám pro nějaké došel vedle do obchodu, protože už tehdy všude kolovala moje fotka s Jiminem. Ale tohle je teď vedlejší stejně, jako to bylo tehdy.

Jakmile nám je donesl, tak jsme se k němu všichni nahrnuli a nastala bitka o ten nejlepší. V životě bych neřekla, že se tak někdy poperou jen o blbou zmrzlinu. Ale s němi to bylo vždycky jinak. Vystupovala jsem ze své komfortní zóny. Dokonce mě i změnili. Byla jsem vždy extrovert, ale před novými lidmi jsem se vždy uzavřela. Ale s nimi to bylo všechno jednodušší.

Sice jsem je znala dlouho, jako dlouholetá Army, ale stejně, na živo se mohli úplně lišit. Takže to v podstatě byli cizí lidé, kteří mě přivítali s otevřenou náručí, za což jim budu navždy vděčná. Neměla jsem tu nikoho a pak přišli oni. Moje záchrana. I když jsem jim možná trochu svoji existencí přitížila, tak i přesto doufám, že mám pořád někde uvnitř kousek místa, ve všech sedmi srdcích.