Seven Roses & One Lily ~BTS~

45: Fear of little things

Y/n (před jedním dnem)

I kdybych tu růží nechtěla, stejně bych si ji odnesla sebou domů. Daný muž v černé, který mi ji nastavil přímo k obličeji, chvíli počkal, následně mi ji zapíchl do pootevřené kabelky a rychlým krokem odešel pryč.

Sama nevím, jak dlouho jsem tam tak ještě stála, ale bylo mi to jedno, protože uvnitř mě se strhla hotová kalamita. Nevěděla jsem, co si mám myslet. Jak mám reagovat. Jestli mám jít za ním nebo jít domů. Ale hlavní bylo Dostat se pryč.

Jednodušší bylo prostě se sebrat a odběhnout směrem k vchodovým dveřím. Rychle jsem se prodrala davem, následně jsem za sebou silně zabouchala dveře.

Za sklem, které drželo všechno to zlé, pryč ode mně, jsem se cítila líp, než bych si původně i myslela. Chvilku jsem se zastavila, abych to trochu vstřebala, ale stejně to moc nepomáhalo.

Můj mozek tomu prostě odmítal vetřít. Celá tahle situace působila jako hodně špatný sen, který nemá konce.

Celou věčnost jsem se plahočila do schodů, protože mi bylo jedno, jakou část dne na nich strávím. Od té doby, kdy jsem uviděla první bílou růží u mých dveří se čas jako by zastavil. Už se netěším na nový den, na nové zážitky, nové zprávy. Spíš je to jen vyčkávání, co přijde dál. Tohle není život, jaký jsem chtěla. Chtěla jsem na vše zapomenout. Ani o mojí minulosti se neměl nikdo dozvědět bez mého svolení, ale to už se nestane. Ví to všichni. A to myslím, vážně všichni.

Kdybych se sem možná nenastěhovala za práci, tak by se to možná nestalo. Kdybych se nezačala motat kolem kluků, tak by se to stát nemuselo. Kdybych to řekla rovnou panu Pakovi, kdo jsem a co může za to, proč jsem taková, tak by to možná mělo úplně jinačí spád.

Ale to už se změnit nedá. Karty už jsou vyloženy na stůl a už se nemůžou vzít zpět. Jediná má možnost je to zastavit nebo aspoň zmírnit, ale to asi nebude v mých silách.

Tak strašně moc bych to chtěla zastavit, aby to nepokračovalo, ale nejde to. Prostě to nejde. Nejsem tak silná, jak si většina lidí, kteří mě zabíjí, myslí. Možná působím rozhodně a silně, ale v nitru taková nejsem. Ve vnitř se bojím co přijde dál, co bude následovat. Komu dalšímu ublíží moje existence.

Kdybych tu nebyla, nestalo by se to. Já tu obviňují všechny ostatní, ale můžu za to já. Kdybych, kdybych, kdybych tu vůbec nebyla, bylo by to pro všechny snazší. Pro všechny jsem jen přítěž. Beze mně by všem bylo líp, všem by se líp dýchalo, snadněji by byli šťastní, byli by spokojení s tím, co mají, ale já jim to jen kazím. Kvůli mě to nedostanou a spíše o něco přijdou.

Budou o něco lehčí, ale ve skutečnosti jim přitížím. Jsem pro ně jako vězeňská koule na noze. Jednou se provinili, že mě poznali a navždy jim po mě zůstane vzpomínka, vězeňská koule na noze, jako připomínka toho, že mě znají. Budou mě sebou vláčet a čekat na to, až na ně přijde řada. Budou čekat, až se jim něco stane a to všechno jen za to, že neví kdo jsem .

To není vůbec fér. Nemyslím pro mě, že se nebudu moc socialitovat, protože si uvědomuju to riziko, kterému bych je mohla vystavit, ale myslela jsem ty ostatní. Pro ně to není fér, že jsem je ohrozila, že je stále ohrožuju, jen kvůli toho, že mě pozdraví vyzdviženou rukou na ulici.

Posledních pár schodů jsem bleskurychle vyběhla. Roztřesenýma rukama jsem vyhrabala klíče z kabelky, ani do klíčové dírky jsem se trefit nemohla. Rozrazila jsem dveře silou, které je pak i sama od sebe zavřela. Rozešla jsem se směr obývák. Boty jsem si zula po cestě, kabát jsem odhodila na pravou stranu chodby, kabelku taktéž, ale ještě před pár metry.

Sedla jsem si na gauč, vytáhla šuplík od konferenčního stolku a vyhrabala plátínko.

,,Jeden bude stačit.“ vyloupla jsem jeden prášek do mojí dlaně.

Sedla jsem si dal na gauč a přitáhla nohy k tělu.

,,Musí to zabrat, musí to zabrat, prostě musí.“ houpala jsem se ze strany na stranu.

Taková se neznám. Jako malá jsem byla hodné a klidné dítě. Skoro nikdy mě nic nevykolejilo ani nevystrašilo, ale v poslední době to je jiné. A to odost.

Teď se bojím úplně všeho. I když jen v práci otevřeli blbou ledničku, tak mě vystrašil i ten dovírající zvuk. Připomínalo mi to zvuk dovíraní dveří z toho dne, když jsem je našla na zemi, moje rodiče.

Celkově, od té doby nepiju červené víno, protože mi to připomíná danou tekutinu. I u malého poranění, kdy se slečna Do řízla do prstu o složku papíru, tak jsem začala vyšilovat a už jsem ji volala záchranku. Naštěstí mě zastavila dřív, než jsem tak stihla učinit, neboť by místo ní odvezli mě a to rovnou do psychiatrické léčebny.

To navazuje i na to, že jednou za čas mám pořád a ten samý sen. Pořád se točí okolo toho dne, kdy se to všechno stalo. Delší dobu jsem ho už neměla, ale v poslední době se zase vrátil a je tu kolikrát častěji, než tomu bylo dříve.

Je toho i více, ale tohle všechno jsou následky, které jsem si z toho dne odnesla. A to nemluvím o soudních řízeních, které mě pomalu víc poznamenaly než samotný incident.

Všech těch vzpomínek se chci nadobro zbavit. Už tolikrát jsem se o to pokoušela, ale nic nezabírá. I když na to nemyslím, pořád vím, že se to stalo a děje se to zas.

,,Proč to nezabírá.“ vymrštila jsem se zpátky ke stolíku a vzala opět to stejné plátíčko do ruky.

,,Když si vezmu další, nezabije mě to, jen to bude mít rychlejší účinky.“

Jeden, radši dva. To bude stačit. Vodu nepotrebuju. Teď půjdu prostě jen spát. A jak se vzbudím, všechno bude pryč. Já budu šťastná. A jestli tohle byl jen sen, tak se vzbudím a zbyde z tohoto jen vzpomínka.

Ahojte,
Blížíme se k 1k přečtení... JAKOŽE COŽE !!! Ale ještě neděkuju, počkám si na další díl xd.

Dneska toho už asi víc nemám, teda jen děkuju za přečtení i hlasy.

A kdyby jste mi napsali nějakou zpětnou vazbu na dosavadní průběh, tak by ho se nezlobila :D.

Soo.....bye bye bye :3

,,Ahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahhahh !!!!!!“

,,Co je za den ??“

,,Jak dlouho jsem spala ??“

Vyhrabala jsem se na nohy a běžela pro kabelku. Málem jsem ji i roztrhla, jak jsem do ní vletěla.

,,Mobil, mobil, kde jsi sakra !!“

,,A doprdele !!“

23.3.2022

,,To jsem vážně spala tři dny !!!!!!!!“