,,Steve, nemůžeš tu být navždy.'' dívka s neobvyklým zbarvením vlasů se lehce dotkla ramene svého pohublého kamaráda, jenž bylo zahaleno ve světlé látce kabátu. Byla promočená, ale on ještě víc.
Nepromluvil, nepohnul se, jen stál na místě. Beth viděla, jak mu poskočil ohryzek ze snahy nerozvzlykat se. Beth připadal přitažlivý, ale nikdy by to nepřiznala. Byl starší o čtyři roky, ale nikdy neprojevil zájem o něco víc, proto své pocity skrývala. Navíc obzvláště nyní na takové myšlenky nebyla vhodná doba. Teď tu pro něj jen musela být.
,,Steve?'' zvedl svůj pohled od dvou náhrobků. Hleděl jen na jeden, jeho otec dříve býval dobrým člověkem, ale ztráta práce ho změnila. Mluvil o tom nerad a ona to respektovala. Ani ona koneckonců o své rodině mluvit nechtěla.
Jeho modré oči byli plné smutku, proto ho rychle obejmula. Musela se vytáhnout na špičky, aby nevhodným způsobem nezabořila obličej do jeho hrudi. Steve se otřásl prvním potlačovaným vzlykem a přitiskl si ji k sobě. Ztráta matky ho velmi zasáhla.
Po chvíli se odtáhl a pohlédl do jejích očí. Sklopil pohled, aby ji mohl jemně vzít za ruce. Na žádné větší gesto se neodhodlal, copak by ho Beth přijmula? Jejich společné bruslení mu chybělo. Byli to chvíle, kdy se jí mohl dotýkat a nikdo tomu nepřikládal žádný větší význam. Často ani on sám a to věděl, jaké to bylo privilegium.
Nenamlouval si, že by se jí mohl líbit. Proto milostné myšlenky postrčil kamsi do hlubin svého myšlení a kamarádsky jí chytil za dlaně. ,,Mluví o tom mnoho lidí. Zatím je vojáků dost, ale válka teprve začala. Přijdou horší časy a já půjdu sloužit své zemi.'' až po domluvení k ní zdvihnul svůj pohled.
,,Pak půjdu i já.'' její hlas byl pevný a rozhodný, přesto lehce podkopaný pochybami.
,,Nemáš žádný výcvik, nejsi muž a jsi na trvalo zraněná. I kdyby tě vzali, nedožiješ se ani konce první záchranné operace.'' viděl na ní, že s ním souhlasí, ale vzdát se taky nehodlala.
Zakroutila hlavou a v očích se jí zaleskly slzy. Nesnášela, když musela před Stevem hrát divadlo. V tuhle chvíli by ani v Americe být neměla, ale vrátila se sem jenom kvůli pár minutám s ním. ,,Co po mně chceš?'' tentokrát to byla ona, kdo nebyl schopný udržet oční kontakt. Steve věděl, že Beth nebyla zbabělá, ale odvážná také přímo nebyla. Nebo v to aspoň doufal, mohlo by to přebýt její tvrdohlavost. Jedna věc byla zasalutovat před Hitlerem na olympijském stadionu, když všichni ostatní hailovali, druhá postavit se jeho armádě.
,,Počkáš na mě?''
Beth mu pohlédla zpříma do očí. ,,Tohle ale není šťastně až do smrti, Steve. Takhle to nefunguje, nevíš do čeho jdeš.'' Její přímost ho překvapila. A hlavně ho překvapilo, že neřekla razantní ne. Nebyli milenci a kamarádi si takové otázky nepokládali, ne?
,,A ty to snad víš?''
Beth otevřela pusu k odpovědi, ale vzápětí jí zavřela. O jejím otci nemluvili. Beth znala pravdu, ale nechtěla do toho Steva zatahovat. Už tak bylo obtížné držet pryč z problémů Buckyho. Proto znovu zalhala. ,,Tuším.'' dostala ze sebe nakonec.
Steve zakroutil hlavou. ,,To ale nestačí. Zůstaň doma, v bezpečí.''
Beth pustila jeho ruce a otočila se k odchodu. ,,Musím jít, chceš tu ještě zůstat?'' když teď odejde, bude schopná k němu nepřilnout. Bude schopná ignorovat fakt, že mezi nimi dvěma už něco proběhlo. Něco, co jí neumožňovalo odejít a držet ho v bezpečí. Něco, co Steve pokaždé zapomněl, protože ani jednou jejich mysl nebyla bez oparu alkoholu.
Steve pohlédl na náhrobek. ,,Ano.''
Toho dne jí Steve na dlouhé dva roky viděl naposledy. Ale jak už řekla, vždycky se za ním vrátí. I když tentokrát to nebude hezké.
Zdravím vás snad u úplně finální verze příběhu Beth a Steva. Říká se do třetice všeho dobrého, a tak do třetice všeho dobrého příběh bude dávat smysl a v budoucnosti budu snad korektovat pouze gramatické chyby, ne ty příběhové.
Co se kapitol týče, už mám nějaké napsané i pro události po The Avengers, ale ráda bych řekla, že nepíšu chronologicky, jen abych nezapomněla nápady a později všechno spojuji jako dost složité puzzle.
Užijte si tuhle jízdu a snad se uvidíme každou středu!
ČTEŠ
Kapitánka // ff Steve Rogers, [1]
Fanfiction,,Počkáš na mě?'' Beth mu pohlédla zpříma do očí. ,,Tohle ale není šťastně až do smrti, Steve. Takhle to nefunguje, nevíš do čeho jdeš.'' Její přímost ho překvapila. A hlavně ho překvapilo, že neřekla razantní ne. Nebyli milenci a kamarádi si takové...