I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

7

SOUČASNOST

EMILY:

„Můžeme už odejít?" Zeptal se mě William tiše, aby to ostatní neslyšely. Já to chtěla navrhnout ihned poté, co se vrátil od té konverzace s tou dívkou, ale bylo by to ode mě neuctivé. Nemohla jsem dovolit své pošetilé žárlivosti mě ovládat. Souhlasně jsem přikývla. Když jsem nastavila Williamovi ruku, nechytl mě – ucuknul s ní lehce k sobě. Bylo to zvláštní.

Nasedly jsem do našeho auta a odjeli do hotelu poblíž. Sebastianova matka Williamovi nabízela, aby u nich přespal, ale odmítl. Nemusel na ni zvyšovat hlas se slovy: „Ani náhodou!" Mohl to říct i slušněji a odmítnout, jak se patří, ale nemohla jsem mu to mít za zlé. Navíc bylo již pozdě mu to vytýkat. Mamce jsem ani nevolala s tím, že budeme na pár dní v Anglii, protože byly se svým manželem na líbánkách a nechtěla jsem ji tím rozrušovat.

Když jsme dorazily na hotelový pokoj objednali jsme si jídlo na dovážku – pizzu. Během dvacetiminutového čekání jsme mlčeli, ani jeden z nás nepromluvil. William něco psal na telefonu a já si vytáhla z cestovní tašky knihu. Byla mezi námi lehce napjatá atmosféra, i když bylo zřejmě očividné proč – z mé strany kvůli té dívce a jeho chování, z jeho strany jsem ani netušila proč, možná kvůli Sebastianovi? – ale i tak to bylo zbytečné. Nejlepší by bylo asi si sednout a promluvit si, ale byla jsem na to příliš unavená.

Bylo toho příliš v poslední době. William měl spoustu vlastních starostí, a navíc teď pohřeb jeho otce. V Anglii jsme zůstali déle než na jeden den, protože jsem odmítala podstupovat opět ten časový posun a být vykolejená, a navíc nás o to požádali Sebastian s matkou. Během zítřejšího dne se měl konat ještě raut na počet zesnulého – opět jen maškaráda, jak by řekl William ze strany Sebastianovi matky.

Z našeho vnitřního pobouření a vzteku nás dostalo zaklepání na dveře od pokoje.

William vyskočil na nohy a pospíchal otevřít – poslíček s pizzou. Nadšeně jsem zaklapla knihu a odložila ji na noční stoleček vedle manželské postele. Pokoj byl vcelku menší – jedna místnost ve které byla manželská postel, dva noční stolky po stranách s vlastní lampičkou na každém z nich, psací stůl naproti a nad nim televize. V chodbičce se nacházela skříň na oblečení. A konečně koupelna, ve které byl v rohu záchod a naproti němu umyvadlo se sprchovým koutem.

William se vrátil zpět do pokoje s krabicí s jídlem. Krabici odložil na postel a zapnul televizi. Chvíli přepínal z kanálu na kanál, než našel něco normálního ke shlédnutí – MATRIX. Byl z toho filmu vždycky nadšený, když dával v televizi, takže jsem mu nikdy nepověděla, že se mi moc nelíbí a že to není nic pro mě.

Poplácal místo těsně vedle sebe na náznak, abych se k němu posunula. Poslechla jsem.

„Kdo byla ta žena?" Vyhrkla jsem s plnou pusou. Ta myšlenka na tu osobu, se kterou se bavil mě ubíjela. William se na mě zmateně otočil a klidně pronesl: „Myslíš Sebastianovu matku? Hrozná furie."

Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou. Ty víš, koho myslím, Williame. Lehce jsem se zamračila.

William mě zmateně sledoval a pomalu přežvykoval sousto pizzy v ústech. Nemohla jsem si vzpomenou na jméno, které mi Sebastian předtím říkal. S kolika lidmi se mohl William za tu dobu bavit? Jasně, se Sebastianovou matkou, což neminulo ani jednoho z nás. Pak s tou záhadnou ženou. Ale s nikým dalším jsem ho již neviděla počítám-li pouze ženy. Mluvil tam ještě s jedním postarším pánem, který mi byl velice nesympatický – Chuck se jmenoval – byl velice arogantní a celkově takový narcis. Byl dost při těle až se jeho obrovské břicho nevešlo ani pod jeho košili, byl drobný a zarostlý. Neustále se usmíval i když šlo o pochmurný den. Prostě kretén. A pak se možná William jedině bavil se Sebastianem, tím ten seznam končí.

Dělá jen hloupého nebo vážně netuší?

„Myslím tu zrzku," připomenula jsem mu její vzhled. Mám mu připomenout, že byla vysoká, hezká a v černých šatech? Williamovi se zvláštně zablesklo v očích. Mlčel a na tváři mu ustal zvláštně potemnělý výraz, lehce nad tím mávnul rukou a konečně pronesl: „Jedna známá z dávných dob," Stále jsem ho mlčky sledovala. „Nic vážného." A já mu uvěřila.