I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

24

SOUČASNOST

EMILY

Ráno jsem se probudila a šmátrala rozespale rukou kolem sebe. Snažila jsem se nahmatat Williama, ale nebyl tam. Rozespale jsem si zamnula oči a zvedla k očím telefon z nočního stolku. Půl deváté. Do prdele, já zaspala. Vystrašeně jsem vyskočila z postele a pospíchala do koupelny se připravit. Utíkala jsem do kuchyně a tam našla lísteček a talíř s toasty. Zvedla jsem jeden toust k ústům a lísteček začala číst.

Musel jsem dřív do práce dneska. Volal jsem s Charliem a domluvil ti v práci, že můžeš přijít později.

Chtěl jsem, aby ses vyspala. Miluji tě.

S láskou WILLIAM.

Lehce jsem se zamračila a napůl snědený toast vrátila zpět na talířek. Tohle vážně nemusel dělat. Ráda jsem chodila do práce a rozhodně jsem se snažila nikdy nezameškat. Jako by nestačilo, že jsem si vzala pár dnů volna, kvůli němu a na popud Charlieho, teď za mě ti dva dohodly, abych si přispala. Takové chování bylo sice hezky ohleduplné, ale nelíbilo se mi.

Vlasy jsem si sčesala do vysokého drdolu, oči nalíčila lehce řasenkou a na rty rozetřela trochu lesku. Na sebe jsem hodila černou košili s černou upnutou sukní a vydala se do práce.

Ráno jsem se nejprve zastavila u strýce Charlieho, jenže nebyl u sebe na kanceláři. Samozřejmě ihned jsem volala Charliemu, abych ho sprdla řádně jak se má, ale také mi to nezvedal. Zřejmě měli oba dva spoustu práce, což jsem měla i já. Na mém stole ležela hromada papírů ke zpracování. Ještě, že jsem si cestou vyzvedla ranní kávu s sebou. Usadila jsem se klidně ke stolu v mé kanceláři a usrkávala klidně kávy, aby mi dodala nejprve trochu energie.

Zhruba po hodině práce mě vyrušil telefon. Zvedla jsem sluchátko. „Emily, máš tu návštěvu. Smím ji poslat dovnitř?" Tázala se mě sekretářka. „Jasně, pusť Charlieho dále." Pronesla jsem klidným tónem hlasu. „Ehm, ale to není Charlie." Ztišila svůj hlas Jules. Byla tu na stáži sotva dva týdny, ale Charlieho znala již od pohledu. „Pusť ho dále." Pronesla jsem klidně a sluchátko telefonu odložila zpět. Williama ještě nestihla poznat a nebylo by to poprvé, co se mě rozhodl navštívit neohlášeně u mě v práci, takže mi bylo jasné, o koho se zřejmě jednalo.

Nenápadně jsem se opět otočila k počítači, aby to vypadalo, že o jeho návštěvu nestojím, i když pravda byla opakem. Nejvíce ze všeho jsem si přála ho znovu vidět, když ráno zmizel dřív, než jsem vstala.

Ozvalo se letmé zaklepání na dveře mé kanceláře. „Dále," pronesla jsem nenuceně aniž bych svůj pohled odtrhla od obrazovky počítače. „Jsi beze mě nemohl vydržet ani půl dne?" Pokusila jsem se o žert a dále přejížděla očima po prázdné obrazovce.

„No je to déle než půl dne," ozval se hrubší tón s dokonale britským přízvukem, než-li jsem čekala. To nebyl William. Očima jsem prudce sjela z monitoru a zaměřila vysokou mužskou postavu stojící naproti mně. Na nohou bílé čisté tenisky, pas obepnutý úzkými černými džíny a na hrudi zapnutá úzká kostkovaná košile. Lícní kosti dokonale rýsované, ve tvářích hluboké ďolíčky, rty dokonale bílé a vlasy lehce rozcuchané.

„P-promiň," zakoktala jsem a spěšně se postavila při čemž jsem shodila židli na zem. Ihned jsem ji obešla a spěšně se ji pokusila postavit zpět. „Omlouvám se," pronesla jsem tiše a snažila si upravit svůj pracovní oděv. „To nic," zasmál se upřímně Sebastian.

Kdybych se já hloupá nejprve podívala a zapřemýšlela nad tím, co říct. Vyčítala jsem si v duchu.

„Myslela jsem..," zarazila jsem se uprostřed věty. Co jsem si myslela? Že po našich rozporech s Williamem bude vše zpátky ve starých kolejích jako by se nechumelilo? No tomu tak bohužel nyní zřejmě bylo, ale stejně jsem v duchu doufala, že by mohl přijít a pokusit se o nějaké hezké gesto či tak.

„Myslela jsi, že jsem bratr?" Doplnil mou větu Sebastian, spíše to konstatoval než-li se ptal. „Ano," špitla jsem tiše. Nechápala jsem, proč mi bylo najednou tak moc trapně. Proč celé tohle nedorozumění bylo trapné a ponižující. Musela jsem změnit téma.

„Co tu děláš?" Vyhrkla jsem ze sebe dříve, než jsem ho stačila pořádně pozdravit. Jenže jsem potřebovala nutně změnit téma. „Promiň."

Tohle bylo taky trapné. V duchu jsem si dala pořádný pohlavek.

„V pořádku. Na dívku se až moc omlouváš," zasmál se tiše Sebastian a nervózně si zamnul zátylek. „To je zvyk. Už to dělat nebudu. Promiň."

Sebastian tázavě mlčky nadzdvihl obočí. „Odteď," dodala jsem a ucítila, jak mi tváře začaly hořet. Doufala jsem, že si toho nevšiml.

„Chtěl jsem s tebou mluvit, proto jsem tady." Usmál se Sebastian a mé zrudlé tváře ignoroval. Byla jsem za to velmi vděčná. Jenže jeho monotónní tón hlasu a odměřenost nic nevysvětlovala. Konstatoval spíše fakta, než aby mi prozradil přesnou pointu. Jeho slova, „CHTĚL JSEM S TEBOU MLUVIT", nic nevysvětlovala – o čem třeba mluvit?

Po celém trapasu od jeho příchodu až do teď jsem musela mlčet. Nechtěla jsem to ještě celé zhoršovat. Mlčky jsem přikývla a posadila se na židli k mému stolu. Sebastianovi jsem pokynula nepatrně rukou, aby se usadil naproti mně.

Ruce si založil na hrudi a lehce se předklonil dopředu. „Víš, o víkendu pořádám menší večírek, byl bych rád, kdyby ses stavila." Začal. To měl být ten důvod, proč semnou chtěl mluvit? Tázavě jsem nadzvedla obočí a z úst nevydala ani hlásku. „Tohle není to o čem jsem chtěl s tebou mluvit, ale chtěl jsem tě rovnou pozvat, když už jsem tady."

Stále jsem mlčela. Věděla jsem, že kdybych jeho nabídku či pozvání přijmula, William by automaticky zaprotestoval. „Víš, jaký je William." Odpověděla jsem. „Kdyby sis to rozmyslela," začal své přemlouvání, avšak já ho stihla zarazit, než by pokračoval. Stejně by to nemělo cenu. „K věci prosím."

Nechtěla jsem být na něj přísná či ošklivá, nechtěla jsem ho nijak urazit či odbýt, ale musela jsem. Kdyby mě tu přemlouval deset minut, povolila bych a slíbila, že dorazím. Přemlouvala bych Williama celý večer a stejně by zatvrzele odmítal. Z mě nejasného důvodu svého bratra – pardon, nevlastního bratra – nesnášel. Nikdy mi pořádně nevysvětlil důvod. Bylo mi jasné, že se nejednalo pouze o zášť vůči jejich otci, kterou by směroval k bratru, muselo v tom být něco většího a hlubšího. Něco, co mi pomalu nedalo spát a zajímalo mě ze všeho nejvíce.

„Dobrá," vzdychl Sebastian a lehce si zamnul spánky. V tom jeho dlouze tichém, poddajném, smutném povzdechu se skrývalo tolik mě nejasných věcí, tolik odpovědí na nevyřčené otázky, ale nestihl mi nic z toho říct. Jediné, co stihl vyslovit bylo: „Jde o Williama." Jenže než cokoli dalšího stihl rozvést ve dveřím mé kanceláře se objevil on. My o vlku...

Sebastian zmlknul uprostřed věty.

William vypadal kupodivu uvolněně, usměvavě, ale to jen do momentu, než se všiml s kým zrovna hovořím. Sebastian se otočil společně se židlí na které seděl a svým pohledem se střetnul s bratrovým. Williamův konejšivý úsměv s jemným pohledem ztvrdnul. Z očí mu sršely blesky, čelist měl křečovitě zaťatou. Mlčky jsem seděla a čekala, až bouře započne. Bouře jménem William.