I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

19

SOUČASNOST

EMILY

Tupě jsem zírala na zavřené dveře a čekala, zda by se vrátil. Objala bych ho a snažila se s ním o tom promluvit. Přeci jenom jsme si o tom mohli normálně popovídat, třeba o nic velkého nešlo.

Po hodině tupého sezení a čekání na něj jsem se musela vydat do práce. Zkoušela jsem mu volat a psát, ale neodpovídal mi. Když jsem mu volala asi po páté hovor spadnul do schránky. Zanechala jsem mu vzkaz, že jedu do práce a ať mi zavolá ihned jak to uslyší. Ale bez odezvy.

V práci jsem se nedokázala pomalu ani soustředit na veškeré papírování, které jsem měla před sebou. Ruce se mi lehce třásly a hlava byla zahlcena hádkou z dnešního rána.

Nechápala jsem proč po mě tak vystartoval, když jsem chtěla pouze odpovědi.

To se za mě styděl? Že mi ji nechtěl ani představit osobně? Kdyby se neporval na tom rautu se svým nevlastním bratrem – což mi neřekl taky příčinu – tak jsem měla šanci se seznámit s tou záhadnou cizinkou, jenže to ji ode mě kvůli té rvačce odtáhla ta druhá, zřejmě její matka.

Zajímalo mě do mokru mých kostí, kdo byla ta záhadná žena a proč mi William o ní nechtěl nic říct. Proč měl přede mnou tajemství, i když jsem si slíbily, že žádné mít před druhým nebudeme. Já Williamovi říkala úplně všechno, jenže on mě zřejmě ne. Znal každičkou podrobnost mého dětství – věděl, jak jsem ztratila otce, jaké deprese následovali, jak moc mi ublížil, jak po mě Charlie tehdy vyjel, znal dokonce všechno o mém dětství před ztrátou rodiče.

Všechno jsem mu vzorně pověděla, když jsme chvíli po nastěhování do našeho bytu byly nahoře na střeše, pozorovaly jsme hvězdy a ležely na dece. Teplý vánek vzduchu se proháněk kolem nás a nad námi se rozjímaly nádherně zářivé hvězdy. William ležel na boku a já na zádech, abych měla lepší rozhled po hvězdách, na rozdíl od Williama, který nespustil svůj pohled ze mě. Hlavu si podepřel dlaní a díval se na mě. Hodiny jsme si podívaly o minulosti, i když já zacházela do sebevětších detailů, William nikoli. Znovu mi pověděl o příhodě s jeho matkou, ale nikdy se mi nezmínil o té ženě. Netušila jsem proč – byly jen přátelé? Chodily spolu? Bylo to vážné?

„Padá hvězda," pronesla jsem nadšeně a nadzvedla ruku a prstem ukázala jejím směrem. „Přej si něco," dodala jsem a hlavu otočila směrem na Williama. William se na mě uculil, oči mu zářily radostí a na tvářích v úsměvu od ucha k uchu se mu prohloubily nádherné ďolíčky. „Nemusím," zašeptal a nespustil oči z těch mých. „Všechno již mám teď tady před sebou."

Zprvu jsem se zarazila po jeho slovech a přemítala nad nimi, jenže jsem věděla, kam tím směřoval. Myslel tím mě. Vypadal tak uvolněně a šťastně. Byla to jedna z těch nejkrásnějších chvílí, kterou si vybavuji, proto mě nyní mrzí, že mi neřekl o té ženě.

Čím víc toho přede mnou tajil, tím víc jsem byla zvědavější. Přeci jenom věděl o mě všechno – dokonce to, jak jsme s tátou vyřezávaly dýně jako děti a dívaly se na horrory, i když nám to máma zakázala. Řekla jsem mu to, jak na základní škole si mě nikdo nedovolil šikanovat, protože jsem měla neustále po boku Johna. Řekla jsem mu o mém prvním polibku ve školce, když mi bylo pět let a můj protějšek se jmenoval Theodor, měl krátké blonďaté vlasy a zelené oči a políbila jsem ho jen proto, že mi přinesl ukázat své strakaté koťátko a dovolil mi si jej pohladit, tím moje líbací zkušenosti skončily, protože na základní škole jsem měla neustále za zadkem Johna – ale já nyní zjistila, že toho bude zřejmě víc, co jsem o něm nevěděla a nejspíš stále ještě nevím.

Když mi neodpovídal po skončení šichty v práci rozhodla jsem se zavolat Charliemu. Věděla jsem sice, že se při řízení nemělo telefonovat, ale dala jsem si to na hlasitý odposlech a telefon vložila do držáku na palubní desce.

„Charlie, netuším, co se to s ním v poslední době děje." Pronesla jsem sklesle a vyjela konečně z parkoviště. „Taky nevím," pronesl tiše Charlie. „Kde už jsi?" Zeptal se mě.

„Akorát vyjíždím z garáží kanceláře. Vezmu to tou delší cestou kolem kaváren, třeba Williama někde potkám, když mi nezvedá telefon a auto nechal dole v baráku."

„Snad jo. Hele třeba v tom nic není," snažil se mě uklidnit.

„Charlie. On mi lhal a tajil to přede mnou. Bůh ví, co ještě tajil." Pronesla jsem vzdorovitě.

„Panebože," vydechla jsem, když jsem to spatřila – spíše je spatřila.