I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

13

SOUČASNOST

EMILY

Celou cestu v letadle jsme mlčky seděli, ani jsme se na sebe nepodívaly. Klouby měl nafialovělé a popraskané, zatímco na obličeji se mu rýsovala lehce stále zarudlá rána na levé tváři. Odmítal mi říct důvod, proč se porvali. V autě z něj sotva vypadlo: „Promiň, ale zasloužil si to." Nic víc jsem z něj už nedostala.

Byla jsem na něj dost rozzlobená za to, co tam předvedl, ale také i lehce zmatená, protože jsem neznala příčinu toho všeho. Jediné, co mi bylo jasné bylo to, že se William vrhnul po Sebastianovi.

William většinu cesty v letadle prospal, protože jsem mu dala prášek na bolest hlavy i na spánek. Celý zpocený ležel schoulený na krajním sedadle v uličce a hlavu měl podepřenou paží o opěrku sedačky. Z jeho potu byl stále cítit odér alkoholu, i když jsem se nevšimla, kdy se napil poprvé. Během našeho příchodu jsem byla jediná, kdo se oddal trošce alkoholu.

Ani jeden z nás nebyl schopen řízení, proto jsme si zavolaly UBER, který nás odvezl na hotel, kde jsme se sbalili a ihned vyrazily na letiště. Žaludek jsem měla celý sevřený a pohlcený znechucením – Jak mohly takto zahanbit památku otce?

Sice ho William nesnášel, ale alespoň ten podělanej raut po pohřbu mohl přejít normálně. Netušila jsem sice, co mu Sebastian řekl, či provedl, ale William byl jako utržen z řetězu.

Když jsme konečně přistály zacloumala jsem s ním. William se neochotně probudil a jely jsme opět mlčky domů. Díky bohu jsem nechala své auto na parkovišti u letiště, takže jsme nemusely volat znova UBER. Byla jsem již dokonale střízlivá po té zdlouhavé cestě letadlem, jediné, na co jsem dokázala myslet po příletu byl spánek. Nutně jsem ho potřebovala.

William byl již klidný. Když jsme zaparkovali v přízemní garáži panelového domu pomohl mi s věcmi. Ve výtahu bylo strašné horko a dusná atmosféra mezi námi akorát stoupala. William byl zahleděný prázdně do zdi výtahu vedle mě a já ho mlčky pozorovala. Netušila jsem, zda bych měla začít já či on. Jenže on se k tomu moc neměl, tak jsem se rozhodla, že začnu já.

„Víš," začala jsem ve stejnou chvíli kdy pronesl: „Chtěl,"

„Začni ty," pronesly jsme oba dva najednou. Dusná atmosféra na chvilku odplula a nastala trapná chvilka ticha. Oba jsme se na sebe usmály a tiše se zasmály. „Začni ty," pronesla jsem k Williamovi klidně.

„Dobře," pronesl tiše William. „Chtěl jsem se za všechno omluvit. Hlavně za tu ranku ve tvém obočí."

Ano, správně. Tím, jak mě od sebe odhodil nebo vlastně spíše mě lehce uhodil loktem mi mírně natrhnul kraj obočí, ale to nic nebylo. Sama jsem byla docela na mol a dalo se to čekat.

„V pořádku," vydechla jsem konečně. Měla jsem pocit, jako bych zadržovala vzduch v plicích snad věčně. William ke mně pomalu přistoupil a lehce se dotkl toho místečka v obočí. Škubla jsem sebou lehce, když se jeho prsty dotkly zaschlé trošky krve. Lehce to zaštípalo. William se ke mně naklonil a věnoval mi něžný polibek na ranku. Bylo to příjemné, a hlavně pozorné gesto od něj. Nezlobila jsem se na něj za to, nemohl za to, stalo se to omylem a nechtěně. Věděla jsem až moc dobře, že by mi nikdy v životě neublížil, a především že by na mě schválně nevztáhl ruku.

„Co jsi chtěla říct?" Tázal se mě tiše, když se ode mě odklonil a ucouvl o krok vzad, aby mi dal trochu prostoru.

„Já už ani nevím," nervózně jsem si zamnula zátylek a lehce se pousmála. Bylo mi to trapné, ale díky jeho polibku jsem zapomínala na všechno. Slova se mi vytrácela z myšlenek a následně i z úst. Má zloba na něj mě opouštěla stejně rychle jako se dostavila – z minuty na minutu.

„Dobře," usmál se a políbil mě na tvář, když se dveře výtahu otevřely v našem patře. Popadly jsme každý svou tašku a šly konečně k nám domů. Byl to dlouhý let a odpočinek jsme potřebovaly oba dva. Bylo už pozdě a posledních pár dnů překypovalo nechtěnými událostmi.