I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

12

SOUČASNOST

EMILY

„Jdeme," vydechl William ztěžka od plic, když jsme stály zhruba pět minut podél chodníku v autě před domem jeho nevlastní matky.

Všude podél chodníku, na příjezdové cestě i na jejich trávníku stály auta – zřejmě hromada dalších truchlících lidí či jen takových čumilů. Dost lidí mělo ve zvyku se shromažďovat na takových smutných událostech buď jen kvůli drbům, které by mohli šířit dále či kvůli občerstvení. Jen málokterý člověk byl zde opravdu kvůli pohřbu. Tímto mi přišla Anglie dosti divná až dokonce odporná – taková neúcta k mrtvému a jeho truchlící rodině.

Když jsme vešli dovnitř, zastavila jsem se na místě a stála jako opařená. Slyšeli jsme smích, zpěv a hru klavíru, která se vinula zevnitř z obývacího pokoje. Prošli jsme úzkou chodbičkou plnou lidí, kteří poklidně popíjeli šampaňské až jsme došly na konec chodby do vyklizeného obývacího pokoje. Na krajích u zdí a před televizí stály obrovské dlouhé stoly plné občerstvení, kolem pobíhal najatý ping, který roznášel na tácu šampaňské. Na kraji u francouzských oken stál černobílý obraz připevněný na stojan s fotografií Williamova otce. Uprostřed místnosti stál ohromný černý lesklý klavír, na který hrál nějaký mužík – zřejmě také najatý a na klavíru seděla s nohami u sebe ona – Williamova nevlastní matka – vlasy měla smotané do vysokého drdolu, na obličeji tunu makeupu a na sobě černé dlouhé šaty s výstřihem až bůhví kam a rozparkem na jedné noze. Zpívala nějaké písně, které nezněly zrovna vesele ani smutně. Bylo mi z toho špatně a Williamovi zřejmě také. Čelist měl zaťatou a pohledem propaloval tu ženu.

„Taková hanba – ta ženská z toho dělá podělanou šou," zašeptala jsem tiše do Williamova ucha. Svaly ve tváři mu lehce povolily. „Říkal jsem, že je to podělaná čůza." Pronesl chladně William, aniž by od ní odvrátil pohled.

„Hrůza že? Nedokázal jsem ji to rozmluvit." Pronesl vedle nás mužský hlas s britským přízvukem. Prudce jsem oba s Williamem otočily hlavou po mé pravici. Stál tam Sebastian a usrkával šampaňské ze skleničky. Naše mlčení byl souhlas. „Emily," houknul Sebastian nakloněný lehce před mým obličejem. „Smím si na vteřinku vypůjčit svého bratra?"

Souhlasně jsem přikývla a opustila prostor. Když jsem pomalu odcházela zaslechla jsem Williama, jak mezi zuby pronesl: „Nejsi můj bratr."

Když jsem byla již daleko z doslechu vypadalo to, že se začaly hádat nebo tak nějak. Koutkem oka jsem zahlédla Williamovu zaťatou čelist a zamračený výraz a naproti tomu Sebastianův samolibý úsměv. Nechtěla jsem se tím zabývat, protože bych akorát Williama rozčílila a nejspíš by pak dorazila i hádka mezi námi. Rozhodla jsem se vydat do kuchyně, která byla hned za rohem obývacího pokoje – chodbou vpravo. Spatřila jsem lahev šampaňského, z kuchyňské linky jsem sundala jednu prázdnou sklenici a nalila si. Zády jsem se opřela o linku a pomalu usrkávala.

Pohledem jsem přejížděla po celé kuchyni a zkoumala ji – nová mramorovaná kuchyňská bílá linka se skříňkami do stejné barvy nad ní a vybavená moderně a se vším všudy, naproti jídelní stůl se třemi židlemi, na kterém bylo další občerstvení a následně bílé kluzké dlaždičky na podlaze.

Zajímalo mě, o čem se ti dva mohli bavit, jenže to bylo něco, do čeho mi nic není, jak by řekl William. Otočila jsem se čelem k lince a francouzským oknem na jejím konci se zahleděla do zahrady – zelený posekaný trávník, houpací lavice, dvě křesílka a obrovský bazén v zemi. To křesílko se mi hodně líbilo a zajímalo mě, zda bude taky tak pohodlné, jak vypadá. Vypila jsem sklenici, popadla lahev a vydala se ven. Nikdo se mě z ostatních hostů nepovšiml ani dokonce William či Sebastian. Venku na čerstvém vzduchu mi bylo nejlépe – vanul lehký větřík, bylo poměrně lehce teplo a ptáci zpívaly. Usadila jsem se do lavice a pomalu do sebe klopila lahev šampaňského. Když v tom mě někdo vyrušil.

„Ty musíš být Emily," ozvalo se ze dveří, které vedli z kuchyně. Lehce jsem se přidržela opěrky vedle mě a otočila se s poloprázdnou lahví v ruce na osobu, která mě oslovila. Stála kousek ode mě po mé pravici vysoká zrzka s britským přízvukem.

„Ano," zablekotala jsem a snažila se na ni pořádně zaostřit. Oči mě lehce štípaly a hlava se mi motala po tak velkém množství alkoholu. Vypadala jako ta žena, která se onehdy bavila s Williamem. Jenže mé myšlenky či vzpomínky byly zahaleny v alkoholové mlze a nedovolily mi racionálně uvažovat.

„Já jsem..," nestihla se ani představit, když ven vyšla další žena. Také zrzavá, ale starší. „Hledala jsem tě všude," promluvila k ženě a mě si vůbec nevšímala. Mladší žena byla té starší vcelku podobná, zřejmě matka s dcerou. „Pojď, musíme jít. Uvnitř se perou." Pronesla přísně. Mladší žena pouze přikývla.

„Kdo se pere?" Vyhrkla jsem a lahev odložila na zem. Žena si mě změřila znechuceným pohledem od shora dolů. „Syn hostitelky s jejím nevlastním synem," vyplivla to z úst a odtáhla druhou ženu za paži pryč dovnitř.

Musela mluvit o Williamovi a Sebastianovi. Hrudník se mi sevřel úzkostí. Ihned jsem klopýtala lehce křivě dovnitř a přidržovala se všeho, co mi bylo po ruce. Spatřila jsem to na vlastní oči. Stůl s občerstvením ležel na boku na zemi a jídlo bylo všude rozházené a rozšlapané. V místnosti byl hlouček lidí sledující dění. To nikdo nezasáhne?

Lidi je pozorovaly s vyděšenými či znechucenými pohledy, ale nehnuly brvou. Takže to je na mě, pomyslela jsem si a prodrala se hloučkem lidí. William klečel na Sebastianovi a dával mu jednu pěstí za druhou. „Williame, dost!" Vykřikla jsem, ale neposlouchal mě. Vpadla jsem mezi ně a chytla Williama za rameno, ale odstrčil mě, až jsem upadla na zem mezi nohy lidí. Nevěřícně mě pozorovaly, ale ani mě nepomohly.

„Emily," vykřikl William ustaraně a pospíchal ke mně. „Promiň, já nechtěl. Myslel jsem," zastavil se uprostřed slova. „Jsem v pohodě," pronesla jsem a postavila se zpět na nohy. Mělo mi být jasné, že to takto dopadne, že se něco zvrtne a já když se pokusím se oddělit dostanu taky.

„Odcházíme," zavelela jsem i když se mi jazyk lehce zamotal. „Jsi opilá," vzdychl a v očích měl odpuzení. Odpuzovala jsem ho? No to nemohl myslet vážně. On se tady popral ne já. „Do toho ti nic není," odsekla jsem. Popadla jsem ho za dlaň a odtáhla ven z toho prokletého domu. „Odcházíme!"