I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

1

SOUČASNOST

EMILY

William se mi na pár minut ztratil z dohledu. Hledala jsem ho, ale nedařilo se mi. Rozhodla jsem se zkusit poslední možnost - kostel, kde se nacházel jeho mrtví otec v rakvi. Marně. Namísto Williama jsem tam spatřila Sebastiana. Ruce měl založené v kapsách od kalhot, stál vzpřímeně a sledoval svého otce. Chtěla jsem se tiše vytratit, abych mu dala chvíli jen pro ně dva, ale bylo již pozdě. Všiml si mě.

"Nesnáším pohřby," promluvil hlasitě britským přízvukem, aniž by pohled od něj odpoutal. Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe, nikdo tam nebyl, tudíž zřejmě mluvil na mě. "To já taky ne," přitakala jsem tiše a pomalu k němu zamířila. Když jsem došla k němu, zahleděla jsem se na jejich otce - oči měl zavřené, byl v černém obleku, ruce měl složené v klíně. Vypadal tak pokojně.

"Ztratila si taky někoho blízkého?" Prolomil ohlušující ticho Sebastian. Nechtěla jsem mu vyprávět srdce ryvný příběh o dívence, která ztratila svého otce před očima, tak jsem jen souhlasně přikývla.

"Každý někdy někoho ztratí," dodala jsem a pohled na chvíli odvrátila od mrtvoly v rakvi. Do hlavy se mi drali vzpomínky na otce a ten osudný den. Ten vlak ho tak moc znetvořil, že jsme nemohli udělat takový pohřeb jako Sebastian. Otec byl rovnou zpopelněn nebo spíše jeho zbytky. Pohřeb měl maličkatý na rozdíl od tohohle - přišly jen příbuzní a nejbližší přátelé mámy a otce. Ale i tak jsem ten den nesnášela, byla jsem na něj rozzlobená, že to udělal a taky nepříčetná, protože mě pořád nebavilo poslouchat ostatní, jak ho měli rádi a že se to nemělo stát - skoro nikdo z nich ho pomalu neznal, ale máma trvala na tom, aby dorazili. Bylo mi zle z jejich hezkých slov o něm a smutných výrazů - oni nepřišli o otce jako já a John, nepřišli o manžela jako má matka - byla jsem prostě sobecká a nechápavá.

"Emily," ze vzpomínek mě dostal Sebastianův hlas. "Jsi v pohodě?" Zeptal se mě. Ani jsem si nevšimla že mi po tváři začaly stékat slzy - nebyly to slzy kvůli jejich otci, kterého jsem ani neznala, byly to slzy z krutých vzpomínek. "An-no, promiň." Vykoktala jsem a otřela si hřbetem ruky slzy stékající po tvářích. "Nechci ti přidělávat ani nikomu dalšímu zbytečné starosti. Omlouvám se." Pronesla jsem a nasadila falešný úsměv. Sebastian na mě hleděl a z jeho očí byla patrná lítost. Byla jsem ráda, že se nevyptával. V jeho tváři jsem zároveň spatřila pochopení. "V pořádku," pronesl a lehce mi pohladil paži. "Kdyby cokoli, stačí napsat či zavolat."