I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

EPILOG

O DVA ROKY POZDĚJI

WILLIAM

Hlavou mi běžela hromada myšlenek a nevyslovených otázek. Už jsem tolik věcí podělal, jenže tohle jsem nesměl. Ona byla mé světlo na konci tmavého, shnilého, odporného tunelu. Ona byla mé záchranné lano. Kvůli ní jsem chtěl být lepší. Dal jsem si slib, že ji alespoň jednou každý den po dobu našich životů vykouzlím úsměv na tváři. Budu ji dělat šťastnou a spokojenou. Musím. Po tom všem zlém si to zaslouží.

Zasloužíš si celý svět, Emily.

Chtěl jsem se ji zeptat na všechno. Položit ji milion otázek, třeba zda mě miluje stejně moc jako dříve či více každým dnem. Každý den, co jsem ji mohl být po boku jsem se do ní vždycky zamilovat o něco více. Nejraději bych s ní strávil každičkou vteřinu, minutu, hodinu, den, týden, měsíc, rok. Jediné, co si přeji od života je to, abych ho mohl strávit s ní do konce mých dnů.

Emily si lehce pohladila bříško, které se pomalu tvarovalo. Již tolikrát jsem přemýšlel nad tím, zda to bude dívka či chlapec. Zdály se mi sny od jejího oznámení o těhotenství, že nám po bytě běhá maličkatá hnědooká dívenka s tmavými vlasy po Emily, s ďolíčky ve tvářích po mě. Chytrá a skvělá a hodná by byla po Emily, ale co by zdědila po mě? Doufal jsem jen v to, že nebude tak protivná, vzteklá, vznětlivá a divoká po mě. Žádné večírky ani sex až do osmnácti! O těch snech jsem se nikomu ještě nesvěřil ani dokonce Emily. Emily mě ujišťovala, že jednoho dne bude ze mě dokonalý a úžasný otec, jenže mé podvědomí si myslelo opak.

Rozhlédl jsem se po naší obrovské střeše. Jenom naše, pomyslel jsem si. Před pár měsíci, když jsem si všiml, jak si tam Emily vytvářela vlastní zahrádku z květináčů z květin nejrůznějších barev jsem se rozhodl jej zakoupit. Nechtěl jsem, aby ji sem někdo chodil defacto cizí a mohl zničit její krásné výtvory, tak jsem se zastavil za majitelem celého domu a zaplatil mu za střechu. Nyní byla celá naše, jenom naše.

Pamatuji si, jak jsme ležely tady na střeše nad naším bytem na dece a sledovali hvězdy. Když jsem ji lehce políbil na tvář začala se hihňat. Byl to ten nejkrásnější zvuk, jaký jsem doposud slyšel. Zmateně jsem ji sledoval a přemítal nad jejím úmyslem či myšlenkami. Po chvilce, když toho nechala, naklonila hlavu na stranu a zvedla se na lokte. Sledovala mě a v očích měla jiskru a štěstí. Chtěl jsem ji říct, že je pro mě jako polárka, protože když jsem ztracený tak ji vyhledávám. Říkávalo se, že za polárkou nalezneme domov, tak to také bylo. Emily byla mým domovem, vždycky to tak bylo. „Je to přesně jako tehdy na vysoké," pronesla nadšeně. Měla pravdu. Pamatoval jsem si na to. Byly to ty nejlepší vzpomínky na ni, když byla šťastná a i zmatená, kromě toho, že jsem to vždycky podělal. Jenže tentokrát jsem už nemohl – nikdy. Tuto vzpomínku jsem zahnal na chvíli pryč, abych se mohl soustředit na to, co přijde.

„Emily," všechny ty otázky se mi chvěly na špičce jazyka.

Jsi šťastná? Miluješ mě víc a víc? Věříš mi, že ti již nikdy neublížím? Miluješ naše nenarozené dítě stejně jako já? Odpustíš mi někdy mé hříchy?

„Káplo na mě," řekla.

Ještě, než jsem cokoli stačil vyslovit, ucítil jsem to taky. Oba jsme vzhlédli k obloze. Spolykal jsem všechny otázky až na jedinou, tu nejdůležitější. Rozpršelo se, ale my zůstali stát na místě s pohledy upřenými na nebe. Z kapek se stal déšť a z deště liják, ale ani jeden z nás se nepohnul. Nerozeběhli jsme se zpět po střeše k východu.

Déšť mi stékal po vlasech, po tvářích, po krku, promáčel mi košili. Naše tváře svítily v záři úplňku, který se nad námi vynořil z poza mračna. Koutkem oka jsem se podíval po Emily, která mezitím zavřela oči, lehce pootevřela ústa a obličej nechala natočený k obloze. Na světě nebylo nic, co by se vyrovnalo její kráse. Vůně a pocit deště byly sice nepopsatelné, ale na Emily nikdy nic nemělo. Byla tak nádherně uvolněná, a dokonce i šťastná, což mě přinutilo se vyslovit. Poklekl jsem na jedno koleno do louže vody, která se před námi vytvořila.

„Emily," zašeptal jsem skrz krůpěje deště, které rezonovaly při narážení do podlahy pod námi. Emily pomalu otevřela oči a pohled zaměřila na mě. „Vezmeš si mě," vyslovil jsem se konečně. Nechtěl jsem to zbytečně protahovat slokami z básní, větami z knih či nějakým proslovem o tom, jak moc ji miluji. Má láska k ní by se nedala vyjádřit žádnými slovy ani věcí na světě. Byla nekonečná a hluboká. Hlubší než jádro země, větší než vesmír. Emily stála jako opařená naproti mně. Rychle zamžikala očima.

Prosím, jen řekni ano. Prosím. Žadonil jsem v duchu, ale z úst nevyšla jediná hláska. Pokud mě odmítne, tak to nepřežiju. Bylo by to jako by mi vytrhla srdce z hrudi, pohodila jej na zem a rozdupala na milion kousků, které by smetl vítr a vody by je odplavila daleko pryč. Hlasitě jsem polknul a dále ji pozoroval.

Na tváři se ji objevil ten nejjasnější, nejzářivější úsměv, který jsem kdy spatřil. „Ano," vyslovila se konečně. Z úst mi vyšel hlasitý výdech. Netušil jsem, že celou tu dobu jsem zadržoval vlastní dech. Vstal jsem a ona mi padla kolem krku. Vyzdvihl jsem jí ze země a roztočil se kolem dokola.

„Teď si ze mě udělala toho nejšťastnějšího muže na světe. Snesu ti zlaté z nebe. Udělám pro tebe cokoli, aby si byla šťastná." Sliboval jsem ji vše, co bych pro ni mohl udělat. Pro tuto dívku bych se vydal i na konec světa. Až nyní s touhle dívkou chápu příběh Romea a Julie. Zemřel bych pro ni a její lásku. Ona je ta pravá a žádná jiná jí nesahá ani po kotníky. Položil jsem ji zpět na zem na nohy. Její mokrý a studený obličej jsem popadl do dlaní. Zahleděl jsem se ji hluboko do očí.

„Splnila si mi sen Emily," zašeptal jsem něžně. „Konečně jsi má a já jsem pouze tvůj. Vždy jsem si přál být tvůj." Pronesl jsem a dlouze ji políbil na rozpálené plné rty. Přistihl jsem se dokonce, jako bych srovnával její chuť rtů a polibků, které mi darovala s vůní a chutí deště.

Polibky a její rty byly rozhodně lepší než déšť a jeho opojná vůně. To nejlepší na světe.

Emiliiny rty byly mokré od deště a trochu studené, ale vyvažovala to horkost jejího jazyka, který se něžně otíral o ten můj. Ten déšť, tma, úplněk, naše líbání, její nádherný smích, a hlavně její souhlas, že si mě vezme, mi připadaly jako bychom hrály na jevišti naši nejoblíbenější hru. Romeo a Julie. Přes všechny problémy a překážky jsme to zvládly s jedinou výjimkou. My dva nezemřeme. Ne teď, ne doopravdy. Naše láska by překonala hory, doly a cokoli na světě. Ani i kdybychom zemřeli na smrtelné posteli jeden vedle druhého, tak nezemřeme doopravdy. Naše duše jsou spojené a propojené. Z dvou duší se stala jedna. Z dvou těl splyneme v jedno. Z dvou lidí se stane jeden. Až do nekonečna a ještě dál. Vychováme naše dítě či děti a poučíme je z našich chyb, aby se již nemuseli opakovat v jejich vzácných a osudem nepokřtěným životech.

„Miluji tě, Emily." Pronesl jsem úsměvně a políbil ji znovu na rty. „I naše miminko."

„Miluji tě, Williame. I naše miminko."

-

"Láska je těžká a lehká, jasná a temná, horká a studená, nemocná a zdravá, spící a probuzená - všechno kromě toho, čím je!" – William Shakespeare, dílo: Romeo a Julie.

Vážení čtenáři, 

jsme již na definitivním konci příběhu Emily a Williama – zvládly jsme to! 

Šťastný konec jsem si nedokázala odpustit, rozhodně ne potom, čím si ti dva prošly. Doufám, že se vám všem příběh líbil a že jste jej prožívali stejně jako já. Tímto rozhodně mé psaní nekončí a pokusím se sestavit, naplánovat, napsat a následně vydat další příběhy, které by se vám mohly stejně líbit jako tento.

Vaše Anye.