I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

31

SOUČASNOST

EMILY

Telefon mi zacinkal. Pohlédla jsem na něj. Očekávala jsem zprávu od Williama, ale jednalo se o Sebastiana. Otevřela jsem ji.

SEBASTIAN: DNES POŘÁDÁM VEČÍREK. POKUD CHCEŠ ZNÁT CELOU PRAVDU, PŘIJĎ.

V další zprávě stála Sebatianova adresa. Netušila jsem, co dělat či nikoli a rozhodně jsem potřebovala trochu rozptýlení, tak jsem se rozhodla tam na chvilku zajít. Doufala jsem, že by mi konečně mohl říct vše, co chtěl.

Dorazila jsem do Sebastianova bytu odkud se ozývala hlasitá hudba. Zaklepala jsem na dveře a ve mžiku mi otevřel vysoký urostlý blonďák s modrýma očima v tílku a kraťasech.

"Pokud jdeš na party, jsi tu správně." Pronesl a odhalil mi krásně bílé rovné zuby. Rukou mi pokynul abych vešla dovnitř.

Nechtěla jsem pít, ani se nijak bavit, šlo mi jen o to najít Sebastiana a v klidu si promluvit. Dlužila jsem mu velkou omluvu za Williamovo chování. Jenže když mi v ruce přistál kelímek s hnědou tekutinou, bylo pozdě na to odmítnout, tak jsem kelímek do sebe obrátila ve mžiku a prodírala se davem lidí nasoukaných v poměrně velkém apartmá. V kuchyni bylo plno lidu i v obývacím pokoji, avšak Sebastiana jsem nikde neviděla. Hrála tam hlasitá hudba, všude byl alkohol a smrděly tam cigarety možná i něco jiného.

"Emily," ozval se zamnou známý mužský hlas. Pomalu jsem se otočila a spatřila Sebastiana s kelímkem přiloženým u úst a úsměvem od ucha k uchu. "Jsem tak rád, že jsi dorazila."

Kývla jsem na něj a nenápadně se rozhlížela kolem sebe.

"Můžeme někam stranou? Je tu hrozný hluk," zakřičela jsem u Sebastianova ucha. Sebastian se na mě zadíval a souhlasně přikývl, jenže se nehnul z místa.

"Jen skočím pro něco k pití," křiknul na mě. "Nechci pít," křikla jsem na něj zpětně. "Jen jeden drink, prosím."

Nakonec jsem souhlasně přikývla, nemělo cenu odporovat. Ve mžiku byl zpět s plným kelímkem hnědé tekutiny. Společně jsme se prodíraly kolem opilců, kteří se dobře bavily v jeho apartmá až jsme se nakonec ocitli v ložnici. Zřejmě v jediné místnosti, kde hudba tolik slyšet nebyla a také tam, kde se zrovna nikdo nenacházel. Mimo zraky ostatních.

Sebastian se posadil na kraj postele a já se zastavila metr před ním. Dlaní poklepal na přikrývku vedle sebe na náznak, abych se usadila vedle něj. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem se tomu poddala. Bylo by neslušné stát zatímco, on mi měl, co říkat. Navíc jsem byla defakto jeho návštěvou. Usadila jsem se vedle něj a lehce usrkla z kelímku. Tekutina mě pálela po celém krku, jak pomalu stékala. Byla chladná a chutnala podivně, jenže můj krk byl vyschlý nervozitou dost na to, abych jej vypila při nejmenším alespoň do poloviny.

Prázdný kelímek jsem odložila na podlahu a svůj pohled směřovala na Sebastiana.

„Můžeme už k věci?" Vyzvala jsem ho co nejslušnějším tónem hlasu. Nepřišla jsem za zábavou nýbrž za vysvětlením.

„Co přesně myslíš?" Zeptal se, jako by netušil, o čem je řeč.

„No chtěl si, abych přišla, abys mi to všechno mohl vysvětlit ohledně Williama." Připomněla jsem mu.

„No jasně," pronesl významně, jako bych na něco kápla. „Máš pravdu, ale nejdřív..." pronesl a na stehně jsem ucítila hřejivě teplou dlaň. Pohled jsem sklopila ke svým nohám a všimla se, že mi držel nohu. „Co to děláš?" Vyjekla jsem a spěšně vstala, jenže jsem neměla dost síly na jakýkoli další pohyb. Nohy mě neposlouchaly. Všechen nábytek kolem mě jako by byl v pohybu. Vidění jsem měla lehce rozmazané a tělo začalo být poněkud malátné. Nohy mě opustily a podlomily se na což jsem spadla na zem na kolena. Ruce volně zůstaly vlát na stehnech. Přerývavě jsem dýchala. Bylo mi divně, až moc divně na trochu alkoholu.

„Emily," ozval se tiše Sebastian a sledoval mě z postele. Nehnul ani brvou. Olízl si spodní ret a konečně vstal. Klekl si přímo přede mě. Chytl mě za ramena a pomohl mi vstát. Položil mě na postel a dlaněmi mi svíral ramena, abych se nehýbala. Seděl v podřepu vedle mě, držel mě a hleděl mi upřeně do očí. Nebyl to pohled ustaraného člověka, byl to pohled někoho, kdo tohle očekával.

„Cos-„ snažila jsem se promluvit, ale nešlo mi to moc dobře. „Cos mi to udělal?" Zamumlala jsem tiše. I přes mou snahu mluvit nahlas to nešlo.

„Nic proti tobě nemám, to musíš vědět." Pronesl a vyhrnoval mi tričko do té doby, dokud mě z něj úplně nevysvlékl. „Ale tady nejde o tebe. Jde o něj."

Nemusel ani vyslovovat jeho jméno a už mi bylo jasné, že to mělo, co dočinění s Williamem, jenže on by mi nic takového nikdy neprovedl. Nedopustil by, aby se mi cokoli stalo.

Pomalu mi začal rozepínat jeden knoflíček od dřínů po druhém. Chtěla jsem křičet, plakat, mlátit sebou – bránit se – ale nedokázala jsem křičet natož se bránit, jakkoli se pohnout. Vystrašeně jsem ho sledovala, ve mně se kupil vztek.

„Vezmu mu to nejcennější, co on tehdy vzal mě." Pronesl tiše Sebastian s úšklebkem na tváři, když mi stáhl kalhoty až ke kotníkům.

„William tě zabije. Najde mě a zabije tě." Vlastí hlas jsem nemohla skoro vůbec poznat. Byl skoro neslyšný, ale dle Sebastianova odporného úsměvu byl dost hlasitý na to, aby mi on rozuměl.

„Beztak ani neví, že tu jsi." Pronesl hrubším tónem hlasu. Když se dotkl mé holé pokožky na břiše mezi prsy v podprsence a kalhotky, projel mnou odpor. Bylo to nepříjemné. Do očí se mi draly slzy.

„Prosím, nedělej to." Škemrala jsem, jenže on mě ignoroval. Vzal do ruky telefon, na kterém zapnul kameru a položil jej na skříňku naproti posteli, tak aby kamera zaměřila přímo nás dva.

„Proč tohle všechno?" Zašeptala jsem uslzeně.

„Vzal mi to nejcennější, co jsem měl. Teď mu udělám to stejné, jenže stokrát horší."

V krku se mi utvořil knedlík nad představou jeho slov. Bylo mi jasné, co myslel tím „stokrát horší".

Tížila mě hromada emocí, které jsem nedokázala nazvat kromě strachu. Hromadě strachu z toho, co se bude dít.