I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

22

SOUČASNOST

EMILY

Ucítila jsem, jak se mi klika za zády pohnula. Když jsem ji nahmatala, stiskla jsem ji, opřela se o Williama a zatáhla za dveře. Dovnitř někdo vstoupil. „Hledal-," zasekl se uprostřed věty, když spatřil Williama kousek ode mě na toaletách. Byl to Luke. William si odkašlal a pronesl: „Asi bych vám měl dát chvilku prostoru." Jenže tím to ještě zhoršil. Luke přejel svým pohledem nejprve po mě, následně po Williamovi.

Když se pokusil William protáhnout kolem Lukea tak ho Luke popadl za rameno a přišpendlil ke zdi. Dal mu jednu ránu, následně druhou. „Dost!" Křičela jsem a snažila se Lukea dostat od Williama. William se na Lukea jen ušklíbl a pronesl: „Ta je moje kamaráde." To Lukea jen pouze popudilo a vrazil mu další, až měl William od krve celá ústa. William se šklebil a škodolibě usmíval, vypadal jako by si to užíval, ale Luke byl rozpálený do běla. Kdyby mohl tak by mu z očí sršely blesky.

„Půjdeš semnou domů?" Zaprosil William. Nevěděla jsem, co bych měla udělat. Váhavě jsem o krok přistoupila. V tu chvíli se rozletěly dveře toalety a mezi nimi stál Charlie. Popadl Lukea a odtáhl jej od Williama na druhou stranu ke zdi toalet.

Když jsme vyšli ven, zamířila jsem k Lukeovi, který přecházel rozčíleně ze strany na stranu po chodníku za barem, sem a tam. Když mě uviděl, zastavil se a ukázal na Williama zamnou. „Vy jste milenci? Nebo exmilenci? To s tebou marním podělanej čas?" Otázal se rozčíleně. „Je to pravda?" Vyjel na mě.

Zavrtěla jsem hlavou. Netušila jsem, jak na to odpovědět.

„Omlouvám se," pronesla jsem a ruce zdvihla lehce do výšky prsou, abych ho uklidnila. „Již nějakou dobu spolu nejsme. Nechci, aby sis myslel, že jsem se scházela s vámi oběma. Mrzí mě to."

Luke naklonil hlavu lehce ke straně, jako by ho má slova šokovala. „Na takový sračky nemám čas!" Zahřměl. Otočil se k nám zády a vydal se pryč, jenže těsně na rohu ulice hlasitě dodal: „Kdybych byla alespoň hezká."

Ta urážka ke mně pronikla pomalu. Pomalu jsem ji vstřebávala, ale to se kolem mě prohnal William s Charliem po jeho boku a oba se vrhly na Lukea. Charlie jej strhnul na zem a dal mu dvě pěsti. William mezitím do něj pořádně kopnul. Ze zadních dveří baru se vynořily tři obrovský dvoumetrový svalnatý vyhazovači. Každý z nich popadl jednoho a odtrhnuly je tak. Já společně s Bellou jsme stály vedle sebe a celé to mlčky sledovaly.

„Vypadněte odsud a už se nevracejte!" Zakřičely na nás výhružně vyhazovači, když pustily provinilce ze svých sevření. Jeden z vyhazovačů doprovodil Lukea na přímou ulici, aby se nic podobného nemohlo stát. Spěšně jsem utíkala do náruče Charlieho a pořádně jej objala. „Děkuji," zašeptala jsem. Cítila jsem se trapně, to celé byla moje vina.

William stál s rukama v kapsách a napůl zakrváceným obličejem opodál. „Dám vám chvilku si to vyříkat o samotě," zašeptal mi Charlie do ucha. Pustila jsem se Charlieho a vydala se k Williamovi. „Ehm, jsi v pořádku?" Zeptala jsem se ho nervózně a přešlapovala z jedné nohy na druhou.

„Jsi ty v pořádku?" Zeptal se mě ustaraně a prohrábl si rozcuchané vlasy. Sevřel mi obličej do dlaní a zkoumal jej, zda by tam nespatřil nějaké známky zranění.

„Jsem v pořádku," zašeptala jsem a hleděla mu hluboce do očí. Byly ustarané a smutné. „Viděls ty strašný kalhoty?" Pokusila jsem se odlehčit situaci. „S nikým takovým bych si nikdy nezačala."

Williamovi se tvář uvolnila ulehčením a lehce se usmál. Lehce mě políbil na čelo.

„Tak už dobrý mezi vámi?" Tázal se nás Charlie, který stál opodál a celou tu situaci sledoval. Otočila jsem se na něj a začala koukat kolem sebe. „Kde je Bella?" Zeptala jsem se zmateně. Nikde jsem ji neviděla, přitom bych dala ruku do ohně za to, že během rvačky venku stála vedle mě.

„Odešla zpět do baru. Šla si pokecat s jedním vyhazovačem," zamnul si nervózně zátylek a nenápadně se usmál. „To bude dobrý," našpulila jsem rty. Charlie se usmál a dodal: „Stejně se mi nelíbila."

„Odvezu vás oba dva domů a tam si to vyříkáte ano?" Pronesl Charlie – spíše to konstatoval, než aby se nás obou ptal. Souhlasně jsme oba dva s Williamem přikývly hlavou. Nic jiného nám stejnak nezbývalo. Stále nás to k sobě táhlo, ale bylo toho hodně nevyřčeného a nezodpovězeného ohledně posledních dnů, že nás to oba tížilo a užíralo zevnitř.

„Mám, ale jednu podmínku." Pronesla jsem s pohledem upřeným na Williama.

„Cokoli."

„Budeš mi muset udělat snídani," prohlásila jsem. Na Williamově tváři se rozzářil ten nejjasnější úsměv, který jsem kdy spatřila. „Do postele."

„Platí."