I WANNA BE YOURS 3 | (CZ) | (Joseph Quinn × reader)

26

SOUČASNOST

EMILY

Chudinky květinky uvadly v mé kanceláři, a nakonec přeci jenom skončily v odpadkovém koši, a to jen proto, že jsem se bála vyjít ze své kanceláře, dokud ostatní neodešly. Odmítala jsem čelit čumilům a zvědavcům.

Ani během obědové pauzy jsem svou kancelář neopustila a namísto toho si napracovala nějaké hodiny a udělala práci navíc.

Ohlédla jsem se za sebe a zadívala se na pár vteřin z okna. Byla již tma a docela i pozdě. Podívala jsem se na hodiny, bylo sedm hodin večer. Zvedla jsem telefon ze stolu, vyskočilo na mě deset neotevřených zpráv od Williama, pět zmeškaných hovorů od něj. A úplně nahoře byla jedna zpráva od Sebastiana.

Poté, co William opustil mou kancelář jsem se tam zamknula a telefon ztišila, aby mě nerušil. Odmítala jsem si připustit chybu, když to má chyba nebyla.

Nechtěla jsem ani otevírat zprávu od Sebastiana, ale má zvědavost mě předběhla. Stálo tam: „Emily, moc se omlouvám za to, co jsem způsobil. Nechci ti dělat další potíže, ale potřeboval bych s tebou opravdu mluvit. Nejlépe někde v soukromí. Je to naléhavé. Jedná se o něco, co bys měla vědět. Jde o..." Zbytek jsem si nestihla přečíst, protože v tu chvíli mi opět začal vyzvánět telefon. WILLIAM. Vzdorovitě a stále naštvaně jsem odmítla přijmout hovor.

Zprávu od Sebastiana jsem neměla již chuť přečíst celou, tak jsme ji automaticky smazala.

Věděla jsem, že bych to neměla dělat, neměla jsem přeci co skrývat, ale znala jsem Williama. Vyšiloval by kdyby zjistil, že jeho bratr má na mě telefonní číslo.

Telefon jsem strčila do kabelky a opustila firmu. Všude jsem zhasnula a zamknula – byla jsem tam již poslední.

Rozespale jsem si promnula oči – byl to velice stresující a únavný den. Jenže jsem věděla, že se domovu nevyhnu. Chtěla jsem se mu vyhnout, respektive Williamovi po dnešku, ale nemohla jsem. V každém případě jsem tam musela, teď už jen záleželo, zda vychladl či nikoli. Zda vůbec bude doma či se mi raději vyhne po tom.

Rozhodla jsem se tedy rovnou z práce jet domů a čelit tomu, ať už to mělo být jakékoli.

Došla jsem před dveře našeho bytu. Byla jsem sebevědomá a plná odhodlání, jenže to mě opustilo ihned ve chvíli, kdy jsem otevírala pomalu dveře. Bylo odemčeno, svítilo se – byl doma. Najednou jsem si připadala jako myška zahnaná do rohu.

Žaludek se mi sevřel. Měla jsem něco sníst v té práci. Vytkla jsem si v duchu. Jenže po té hádce a tom všem, jsem neměla chuť. Nebyla jsem schopná cokoli do sebe dostat.

Celý byt byl provoněný nádherně opojnou vůní. Z kuchyně se ozývala tlumená hudba.

Potichu jsem si odložila věci v chodbě a s hlubokým nádechem a výdechem se pomalu vydala vstříc Williamovi do kuchyně.

Vešla jsem mezi futra a rozhlížela se kolem. Spatřila jsem připravený stůl se svíčkami, sklenicemi na víno, flašky červeného vína a talíře s čerstvě naloženým teplým jídlem. Na lince stálo rádio, ze kterého hrála pomalejší hudba, jenže William nikde nebyl.

„Williame?" Zvolala jsem hlasitě a zpocené ruce otřela o stehna. Byla jsem nervózní a zároveň lehce v šoku.

„Jsem tady," ozvalo se zamnou. Leknutím jsem lehce nadskočila. William se usmíval od ucha k uchu, což mě překvapilo. Očekávala jsem opačnou reakci od něj po dnešku. Celý rozzářený mě objal kolem pasu a líbnul do vlasů.

„Moc se ti omlouvám," zašeptal mi klidně do ucha. Mlčela jsem a objetí mu oplatila. Nechtěla jsem to dále rozebírat, rozhodně ne v tuhle chvíli.

„Připravil jsem večeři," pronesl lehce provinile a zároveň omluvně. Byla to jeho omluva za dnešní představení u mě v práci.

„Voní dobře," pronesla jsem a usadila se u stolu.

„Snad bude dobře taky chutnat," pronesl úsměvně William a usadil se naproti mně.

Mlčela jsem a pustila se do jídla. Neměla jsem sílu na další debatu. Jediné, co mě v danou chvíli zajímalo bylo teplé jídlo – první jídlo dne.

Po jídle William umyl nádobí a táhl mě do ložnice, aby svou omluvu ještě dostatečně upřesnil a prohloubil.