Young God [STRAY KIDS] ✔

3. Kapitola

Byl teprve čas oběda a Jisung už byl unavený a nejraději by se vydal domů. Nejraději by se zavřel v pokoj, zatáhl závěsy, posadil se do rohu a užíval si tu temnotu, která by v jeho pokoji panovala. Temnotu, která by ho pohlcovala ze všech stran. Temnotu, která pro něj byla jako rodina. Temnotu, která byla jeho součástí. Jenže musel zůstat ve škole, protože si musel hrát na obyčejného školáka; jinak by ho lidé podezřívali a tomu se on chce vyhnout obloukem.

A proč byl vlastně tak unavený? Od prvního kroku na školní pozemek, až do jeho vkročení do jídelny se ze všech stran ozývalo jen Kim Hana tohle a Kim Hana tamto. Nikdo nemluvil o ničem jiném, než o nějaké mrtvé dívce, která byla údajně nejlepší na celé škole. Jisungovi se dělalo špatně z toho, jak moc lidé tuhle Kim Hanu zbožňovali. Zabil už pár lidí, ale nikdy neviděl, že by se o těch mrtvých tolik mluvilo. Musela být asi dost výjimečná – a koukejte na to, je mrtvá. I přes to jak skvělá byla, nedokázala utéct jednomu nemocnému studentovi, který měl prostě jen špatný den. Ponaučení? Je jedno jak skvělý jste, stejně jednou umřete.

„Vypadáš unaveně," Felix ho objal kolem ramen a vydal se s ním do fronty, která se už u pultu tvořila. Jisung nikdy nesnášel tuhle hodinu dne – oběd. Vždycky musel stát tu hroznou frontu a proč? Kvůli tomu špatnému jídlu, které v téhle škole vaří? Proč by ten blivajz měl jíst? Proč? Další laskavost, kterou pro Kim Hanu udělal...už víckrát nemusí jíst tohle jídlo; kéž by to byl on, koho zabili.

„Moc jsem toho nenaspal a k tomu ta vražda, je to strašný," odpověděl mu Jisung a snažil se znít, co nejvíc unaveně a smutně zároveň. Nejspíš se mu to povedlo, protože Felix jen přikývl a dál to nerozebíral. Nebo měl doopravdy kruhy pod očima, tak to bylo věrohodnější, kdo ví. Jisung měl často kruhy pod očima, už se to stalo jeho součástí a všichni to ignorovali a brali jako normální.

„Zase jsi pařil celý večer videohry?" zeptal se Changbin, když si Jisung i Felix sedli k jejich stolu, u kterého sedávají už druhým rokem. Changbin byl další z mála lidí, kteří se s Jisungem dokázali skamarádit, ale Jisung měl přeci jen raději toho pihatého roztomilého klučinu než Changbina, který přes prázdniny začal posilovat a nabral na svalech – teď se ho i trochu bál; naštvat ho rozhodně nechtěl.

„Vinný," Jisung se zasmál a zvedl obě ruce do vzduchu, jakože se vzdává. Úplně zapomněl, že kdysi všem namluvil, že miluje videohry a proto často zapneme jít spát a je unavený – potřeboval něco, co dělají všichni v jeho věku a videohry bylo první, co ho napadlo. Nikdy žádnou nehrál, tak je rád, že se ho nikdy neptají do detailů, protože by nevěděl, co říct.

„Chlape, musíš přestat a odpočinout si. Vypadáš unaveně, dneska jdi spát brzo," usmál se na něj Changbin a pustil se do jídla, které oproti jiným dnům vypadalo jako jídlo. Jisung však neměl apetit, ale nevěděl, jestli nebude divný, když půjde vrátit úplně plný netknutý talíř; nebudou ho „kamarádi" podezřívat? Možná je až moc opatrný a podezřívavý – přeci si o něm nebudou myslet, že je vrah, když půjde vrátit jídlo, jen protože nemá hlad. Že ne?

„Mohu poprosit všechny o pozornost!" doprostřed místnosti se postavila dívka ve školní uniformě a s culíkem. Vypadala, že brečela, ale ne, že by to Jisunga nějak trápilo. Ti, co jedli, jíst přestali. Ti, co si povídali, si povídat přestali. Ti, co čekali ve frontě, čekali dál, jen teď věnovali pozornost té dívce. Celá jídelna jí teď pozorovala.

„Děkuju," poděkovala, když už se na ní koukali doopravdy všichni, „všichni už jste rozhodně slyšeli o té tragédii, která se odehrála včera večer. Naše milovaná spolužačka Kim Hana, byla zavražděna a proto bych chtěla poprosit o minutu ticha, abychom uctili její památku." A tak všichni zavřeli oči a byli ticho. Jisung oči nezavřel, protože neměl důvod. Proč se modlit za nějakou mrtvou dívku, modlitby patří živým, ale on je ateista, takže modlitby nepatří nikomu, protože se nemodlí. Jen tam tak seděl, s otevřenýma očima a pozoroval všechny ostatní. Všichni tu smrt brali vážně, nejspíš byl jediný, komu to bylo jedno – a nebo to nikdo nedal najevo a taky hrál, že je mu to líto; Jisung pochybuje, že takhle chytrá holka měla tolik kamarádů, spíš jí museli ostatní nenávidět.

Jisung to celou minutu nevydržel. Asi po půl minutě se zvednul a z jídelny odešel. Bylo mu jedno, že se na něj všichni podívali. Bylo mu jedno, co si o něm budou myslet. Bylo mu vše úplně jedno, hlavně chtěl zmizet z toho blázince plného lží.