Young God [STRAY KIDS] ✔

6. Kapitola

Jisung za sebou prásknul vchodovými dveřmi. Obraz, který vysel na stěně pár centimetrů od dveří, se nahnul na stranu. Brunet neměl sílu a ani náladu obraz narovnávat, proto ho nechal jak je. Taška, která vážila víc než on, když se narodil, letěla do rohu místnosti. Dnešek byl pro Jisunga velmi vyčerpávající den, protože se musel až moc přetvařovat před svými „kamarády". A k tomu ti policisti. Ti jeho náladě taky nepřispěli.

„Až moc se vyptávali," zamumlal pro sebe Jisung, když se díval z okna. To mířilo na další budovu, kde v okně seděla nějaká stařenka. Když si všimla jak se na ní Jisung dívá, usmála se a zamávala. Brunet chtěl protočit očima, ale zároveň nechtěl být nezdvořilí, proto se taky usmál a na starší paní zamával. Následně zatáhl závěsy, protože už se na ní nechtěl dívat a nepotřeboval, aby se ona dívala na něho.

„Proč prostě nemůže všechno skončit? Proč musím chodit do školy? Proč se musím přetvařovat? Proč se musím chovat jako normální člověk, když očividně normální nejsem?" Jisung začal se svým obvyklým monologem. Často se vyptával sám sebe. Tyhle otázky mu vždycky proudili hlavou a on na ně neznal odpověď. Moc rád by ty odpovědi znal, ale bohužel. Neměl nikoho, kdo by mu ty odpovědi dal.

„Proč seš tak na nic?" Jisung se podíval na svůj odraz v zrcadle, které vyselo na stěně. Vypadal doopravdy hrozně. Kruhy pod očima, že i mýval by ho mohl považovat za člena rodiny. Vlasy neupravené a tyčili se do všech stran. 'Mohl jsem se alespoň učesat, když jsem ráno vycházel do té zasrané školy,' pomyslel si Jisung.

Zapomněl si nastavit budík, takže zaspal obvyklí čas, kdy se ráno probouzí. Má přesně na minuty vypočítaný, kdy má vstávat, aby stihl všechno, co po ránu stihnout chce, jenže když se dneska probudil a zjistil, že zaspal o patnáct minut byl naštvaný. A nejhorší bylo, že nevěděl na koho má být naštvaný. Na sebe, za to, že do pozdních hodin bloudil ulicemi Soulu? Na budík, že nebyl hlasitější? Na svůj sluch, který neslyšel, když se budík spustil? Mohl být naštvaný jen na sebe, protože sluch ve spánku neovlivní a technologie je prostě technologie, ta za nic nemůže – tak jak to on nastavil, tak ta technologie bude fungovat. A nejspíš to nastavil špatně, protože budík přeslechl. A jak se ráno rychle vyhrabal z postele, navlíkl na sebe školní uniformu a nacpal do sebe nějakou tu snídani, už neměl čas na jiné věci, proto se nestačil učesat a ani zkontrolovat zda má kruhy pod očima. Co ho zaráželo nejvíc bylo to, že jeho 'kamarádi' ve škole na jeho prezenci nic neřekli...ale jemu přišlo zvláštní, jak na něj pár studentů na chodbě zíralo. Myslel si, že zírají, protože prostě Jisung, na něj vždycky zírají – přeci jen je to ten kluk, který přišel drasticky o rodiče, a který žije sám – ale nejspíš koukali, protože měl kruhy pod očima větší než půlka jeho hlavy.

„Proč seš takový lúzr?" křikl na svůj odraz brunet a pěstím vrazil do zrcadla. Spíš vrazil sám sobě, ale protože to byl odraz v zrcadle praštil do zrcadla.

To se roztříštilo na kusy, které následně spadli na zem, kde se pár větších kusů ještě zničilo na menší kousky. V rámu zrcadla nezbyl ani jeden kousek skla. Všechno sklo se válelo na zemi pod jeho nohama.

V místě, kde se klouby dotkli zrcadla se nacházela krvavá skvrna a z těch kloubů odkapávala krev. Jisung to ignoroval. Necítil bolest – možná cítil, ale za ty roky se jí naučil ignorovat. Cítil bolest tolikrát, že už žádnou necítil, pokud nebyla doopravdy veliká.

Pozorně se zadíval na svou ruku. Krvavě rudé klouby, ze kterých ještě kapala krev, mu jen připomínali jak je ubohý. Jak je nicotný. Jak je naprosto k ničemu.

Vždy byl k ničemu. Sám to věděl. Lidi kolem něj mu rádi připomínali jak je na nic. A to i ti jeho rádoby kamarádi.

A jak mu to ukazovali ti jeho 'kamarádi'?

Tím, že se neustále chlubili svou rodinou. Neustále mu předhazovali, že on je sám, že nemá nikoho, komu by se mohl svěřit. Jisung neměl sourozence, se kterým by se mohl hádat a nebo podnikat všechny ty zajímavé akce, které sourozenci běžně podnikají. Jisung byl sám. Byl vždy sám. I když tu rodinu ještě měl, tak byl sám. Nikdy nikoho neměl. Nikdy nikdo nebyl na jeho straně.

Ale tak to on měl rád.

Byl rád sám.

Samota byla jeho kamarád.

Samota byla jeho rodina.