Young God [STRAY KIDS] ✔

12. Kapitola

Jisung byl stále naštvaný, i když uběhli dva dny od doby, co u něj byla policie a chtěla znát podrobnosti o studentském životě nějaké jeho spolužačky. Jisung na všechny otázky odpovídal stejně „nevím" a „nemám ponětí". Nelhal. Doopravdy nevěděl, protože mu byli jeho spolužáci ukradení a snažil se zajímat jen o sebe. A popravdě, i jeho samotný život ho naprosto nezajímal. Byli to maličkosti, které byli v lidském světě nepodstatné. Proč by měl znát každou hodinu, kterou nějaká holka z jeho třídy měla, když neví, ani jakou hodinu má on?

Felix mu párkrát volal, protože za ty dva dny se ve škole vůbec neukázal. Nemohl, protože by se hned všichni ptali, jestli se něco nestalo – kruhy pod očima byli tak obrovské a fialové, až vypadal jako zombie. Také měl mastné vlasy, které za ty dva dny ani jednou neupravil, takže trčeli do všech stran. A bledá kůže, která mu nejspíš bělá každou minutou víc a víc, také nevypadala moc přirozeně. Vypadal prostě hrozně a rozhodně by se nedokázal dostat do normálu, aby mohl jít do školy a dělat, že se nic neděje. Protože ono se dělo a dělo se toho hodně.

Nikdy Felixovi hovor nezvedl, jen mu vždy napsal esemesku, že je v pořádku, jen má teplotu a chce se z ní vyležet. Taky dodal ať pozdravuje ostatní a nezapomněl na přihlouplého smajlíka, který s kontextem zprávy vůbec nesouvisel – vypozoroval, že to dělá hodně lidí a je to úplně normální a on přeci chtěl být normální. Felix mu na to odpověděl, že tak učiní a také nezapomněl na konec zprávy dát stupidního smajlíka.

Jenže místo toho, aby zůstal doma, chodil do ulic Soulu a pozoroval ostatní. Správně by měl zůstat doma, kdyby ho náhodou sledovala policie nebo kdyby měl takovou smůlu a potkal někoho ze třídy. Jenže se chodil procházet v pozdějších hodinách a na taková místa, kam by se jeho spolužáci neodvážili. I když dva jeho spolužáci se odvážili a skončilo to dost špatně. Ona skončila tak brutálně zavražděná, že o tom mluvili ve zprávách ještě další dva dny a on...Jeongin, jeden z jeho „kamarádů", skončil v kómatu na JIPce s tím, že se možná nikdy neprobudí a pokud ano je vysoká pravděpodobnost, že si nebude nic pamatovat; nejspíš ani na rodiče. Jisung na sebe byl stále naštvaný. Jak mohl nechat Jeongina žít. Ano, skoro ho chytli, ale to ho nemělo zastavit od jednoho prostého pohybu rukou. Měl mu prostě podříznout hrdlo a kašlat na to, aby ho zřídil tak, že by ho ani vlastní rodina nepoznala. Prostě měl jednou udělat výjimku.

Byli dvě ráno, když mu zapípal mobil. Jednalo se o společnou skupinu, kterou sdílel se svými „kamarády". Felix poslal fotku na které je společně s Hyunjinem a Changbinem. Jisung poznal, že jsou u Felixe doma a za nimi byla vidět plechovka od piva, takže si domyslel, že Felixovi rodiče nejsou doma a tak toho využili a rozhodli se nezákonně napít.

Jisung ani neví proč, ale ta fotka ho vytočila. Byl naštvaný, že ho nepozvali. Nešel by, ale pozvání dostat mohl. Taky ho vytočilo jak šťastně všichni tři vypadali. On takové štěstí v životě nikdy nezažil. Zažil jen utrpění, protože buď ho ignorovala jeho rodina nebo něco řekl a vždy to bylo špatně. Ani ti jeho „kamarádi" ho často neposlouchali nebo namítali, když jim Jisung něco vyprávěl. Vždy namítali, že se zachoval špatně nebo že je to něco, co by neměl vyprávět. Jenže Jisung neměl hezké momenty, takže nemohl vyprávět něco, co by bylo šťastné.

A vše vygradovalo, když zahlédl tu šťastnou rodinu. Čtyřčlenná rodina seděla na gauči v obýváku a sledovala nějaký film. Dvě děti už spali na klíně svých rodičů. Jejich máma a táta je hladili po vlasech a usmívali se jak měsíček na hnoji. V Jisungovi proudila žárlivost. Doslova se mu vařila krev. A proto udělal to co musel.

Přeskočil plot, z kapsy vyndal zapalovač a rozhlédl se, zda ho nikdo nevidí. Ještě nezapomněl zabarikádovat všechny únikové východy a začal s podpalováním. Dřív by to podpálil a normálně by odešel, aby ho nikdo neviděl a nepodezříval, jenže to dneska neudělal. Místo toho stál kousek od domu a sledoval jak se oheň zvětšoval. K tomu všemu ještě poslouchal ten křik, který se dral zevnitř. Ten bolestivý křik a nářky, z toho jak nemůžou nic udělat, aby se zachránili.

Jisung se šklebil. Tohle byla radost. Pro něj znamenalo štěstí přesně tyhle momenty. A i to byl důvod, proč nemohl šťastné vzpomínky vyprávět svým „kamarádům". Nepochopili by ho a ještě by ho nahlásili policii. Báli by se ho.

Jisung však nepočítal s tím, že z poza rohu vyběhne policie. Přesněji detektiv Bangchan a koroner Lee Minho. Jisung vytřeštil oči, rychle nasadil kapuci a rozeběhl se na druhou stranu.

Detektiv Bangchan ho stačil chytit za malý kousek mikiny. Jisung teď litoval, že si vždy kupoval o dvě čísla větší mikiny, protože to ho teď možná bude stát zatknutí. On se ale nechtěl vzdát tak rychle. Celé ty roky se mu dařilo utíkat. Dařilo se mu zamést stopy a nikdy nepatřit mezi hlavní podezřelé, proto sebou trhl, čímž se detektivu vymanil ze sevření a nasadil sprint. Detektiv i koroner však zůstali stát a jen kluka v kapuci pozorovali. Pozorovali jak utíká.

Jisung nechápal, proč ho nechávají utéct, ale teď to neřešil. Teď jen chtěl utéct co nejdál a nejspíš si i dát pár facek za to, že tam zůstal stát a málem se nechal chytit.