Young God [STRAY KIDS] ✔

19. Kapitola

Detektiv Bang a koroner Lee zaparkovali před nemocnicí, ve které poslední dny ležel jejich jediný svědek. Ani jeden z nich nedoufal, že by se probudil, protože na tom byl podle doktorů velmi špatně a i oni mu dávali malou naději – následky z napadení bude prý pociťovat dokonce svého života. Jenže svědek se probudil. Jejich jediný svědek od dob, co všechny tyhle vraždy začali. Už měli podezřelého, ale teď se jim jejich úsudek mohl potvrdit a mohli ho s důkazy zatknout. Jejich vítězství bylo na dosah.

„Vypadáš šťastně," Minho se díval na svého kolegu, který se od telefonátu s Jeonginovou matkou nemohl přestat usmívat. Jeli za někým, kdo byl brutálně napaden, za někým, kdo mohl umřít, kdyby se hlasy začali ozývat o pár vteřin později. Jdou za někým, kdo se jen tak tak vyhnul smrti a on se usmíval. Minho chápal, že je šťastný, přeci jen, je to on, kdo tyhle vraždy vyšetřuje několik let, ale kvůli svědkovi a kvůli jeho rodině by se usmívat mohl přestat.

„Taky že jsem," odpověděl mu starší kolega, „víš jak dlouho jsem na tuhle chvíli čekal? Víc, než si dokážeš představit. Tohle je to nejlepší, co mě kdy potkalo. Tohle je konec všech těch vražd. Tohle může ukončit ten strach v Soulských ulicích, který tam od doby, co se vraždy začali objevovat, panuje."

„Já tě chápu, ale nemyslíš si, že jít s úsměvem za někým, kdo se těsně vyhnul smrti a do konce života si bude nést následky, je trochu přes čáru?" zeptal se Minho. Nechtěl pracovně staršího a zkušenějšího detektiva nějak naštvat, jen říkal to, co měl na srdci, a co by si nejspíš mysleli všichni, kdyby tu s nimi v tom výtahu stáli. A i když Minho čekal nějaké námitky, ničeho se nedočkal. Bang Chan ho poslechnul a usmívat se přestal.

„V tom máš možná pravdu. Omlouvám se, nechal jsme se unést," omluvil se mu starší. Minho byl překvapen, protože nečekal, že by ho poslechl.

Po zbytek cesty výtahem nepromluvili. Ticho panovalo i na chodbě. Nemuseli mluvit, protože oba moc době věděli, co si ten druhý myslí. Oba byli šťastní a nejraději by skákali dva metry radostí do výšky, ale ještě nemají vyhráno – stále se toho může hodně pokazit. Stále jim může pláchnout. Stále může utéct a oni ho už nikdy nemusí najít.

Bang Chan zaklepal a s dále vešli oba dovnitř. Jeongin dostal samostatný pokoj s dvěma policisty u dveří, kteří hlídkovali ve dne v noci. Jeongin byl totiž pod ochranou svědků – nemohli si dovolit, aby takhle důležitého svědka někdo zabil.

Jak vešli do místnosti naskytl se jim pohled na Jeongina, který měl stále monokl kolem oka. Také měl obě ruce v sádře a jednu nohu. Nejspíš ho také museli neuvěřitelně bolet žebra, neboť na nich má velké podlitiny z toho, jak do něj viník kopal. Jeho matka stála vedle postele a držela Jeongina za ruku.

„Dobrý den," Minho i Chan pozdravili a uklonili se. Přesně o 90 stupňů. Paní Yang jim pozdrav i úklon opětovala. Jeongin jen pozdravil.

„Jak se cítíš?" zeptal se Minho, aby navodil více přátelskou atmosféru. Ta totiž byla napjatější než kšandy – Minho se nedivil. Kdo by taky byl uvolněný, kdyby mu do pokoje vešli dva detektivové a chtěli vědět o osobě, která se vás snažila zabít.

„Hrozně," odpověděl mu Jeongin a zakašlal. Mluvení pro něj muselo být namáhavé.

„Taky jsi smrti odešel od prahu jen tip ťop," do jejich rozhovoru se přidal Chan. Minho ho chtěl praštit, že o tomhle před ním mluvit nemá, ale Jeongin se zasmál a dodal, že je to pravda.

„Viděl jsi útočníka?" zeptal se Minho.

„Poznal jsi ho?" dodal Chan.

Jeongin jako by tyhle otázky zhypnotizovali. Najednou jako by byl v transu. Úplně zkameněl. Růžová barva jeho pleti se úplně vytratila. Byl úplně bílí a čelo mu zalil studený pot. Minho věděl, co tahle reakce znamená a Chan nejspíš taky, protože se pousmál a pohlédl na Minha, který mu pohled opětoval. Oba věděli, že odpověď je jim blíž než si kdy mysleli.

„Ne, to ne," začal panikařit Jeongin, „on by to nikdy neudělal. On je hodný. On je dobrý kluk. Je to kamarád. Nikdy by mě nechtěl zabít. To nemůže být on. Nemůže." Jeongin se kýval ze strany na stranu. Stále dokola mumlal ty stejné věty. Jeho matka ho jednou rukou opatrně objímala kolem ramen a druhou mu hladila vlasy, aby se uklidnil.

„Kdo by to neudělal? Znáš jméno?" zeptal se Chan.

„Han Jisung," odpověděl mu Jeongin.

Chan s Minhem na sebe pohlédli.