Young God [STRAY KIDS] ✔

18. Kapitola

Policie slídila po jeho domě a on neměl kam jít. Neměl plán B. Nikdy ho neměl, protože nečekal, že by ho někdy chytili. Nikdy neudělal žádnou chybu, takže neměl zapotřebí mít únikový plán – jenže teď chybu udělal a nevěděl jak dál. Jen tak se potloukat po ulicích nemohl, protože to by ho ihned zahlédli a zatkli. Ke spolužákům taky nemůže, protože tam ho budou hledat určitě – takže Felix, Changbin...ti všichni jsou určitě na seznamu míst, které musí policie navštívit. Jisung nevěděl jak dál. Chtěl si jen lehnout a takové dobré tři dny nic neřešit, jenže teď na to nebyl čas.

Neměl nikam namířeno, přesto ho jeho nohy někam táhli. Měl chuť si své nohy uříznout, když zahlédl místo, kam ho zatáhli. Jeho podvědomí na to místo nejspíš chtělo, jinak by tam tak bezmyšlenkovitě nedošel, jenže on tam nechtěl být. Byl si jist, že tohle místo je to poslední na kterém se chtěl nacházet – jenže jeho mozek nebo možná srdce si mysleli opak.

Rozhlédl se po domě, ve kterém nestál dobrý měsíc, kvůli tomu všemu co se stalo. Jeho adresu nosil stále v kapse na papírku, který mu však sebral ten zpropadený detektiv, takže i on tuhle adresu teď znal. Vše vypadalo stejně jako, když tu byl naposledy. I po letech, co zabil své vlastní rodiče a co podpálil jejich dům, vše vypadalo stejně. Město se nezmohlo dům zdemolovat a postavit místo něj něco jiného – nikdy se totiž nenašel nikdo, kdo by pozemek pak odkoupil, protože si lidé mysleli, že ten pozemek nosí smůlu a nechtěli skončit jako Jisungova rodina. Kéž by jen věděli, že to s pozemkem vůbec nesouvisí a za vším stojí chlapec, kterému bylo pět, když poprvé někoho zabil.

Schody byli z větší části pryč a části, které stále stáli byli vysoce nestabilní. Pod schody bylo místečko, které bylo zcela čisté a to jen z jednoho prostého důvodu. Jisung si na to místo chodil sedat, když se potřeboval odreagovat a vyčistit myšlenky – dříve chodil často, teď už jen příležitostně. I když to byl on, kdo rodiče zabil, nějakým záhadným způsobem mu chyběli. Přeci jen to byli jeho rodiče, kteří pro něj vždy chtěli jen to nejlepší. Ale jejich zabití mělo důvod.

Jisung si na místo pod schody posadil. Měl rozhled po celém zbytku domu – viděl jak pomalu zapadá slunce, díky tomu, že dům už řadu let postrádá střechu. Ta shořela při požáru.

„Ty kreténe," Jisung si vrazil facku. Dost silnou. Rozhodně mu po ní zůstane na tváři růžový obtiskl dlaně. Jenže jemu to bylo v téhle chvíli naprosto jedno. „Proč jsi udělal takovou stupidní chybu! Proč?" řval na sebe Jisung a bylo mu jedno, že ho můžou slyšel lidi, kteří prochází kolem.

„Dlouhá léta se ti dařilo a nikdy na tebe nikdo nepřišel a najednou ti nějaký debilní detektiv sebere adresu tohohle domu a na všechno díky tomu přijde," další facka, to už mu vytřískli slzy z očí, ale stále to ignoroval. Ignoroval tu palčivou bolest.

Jisung si všiml fotky, která ležela kousek od něj. Byla ohořelá a jeho máma na ní už nešla skoro vidět.

„Doufám, že seš pyšný," Jisung se díval na svého otce, který se na fotce usmívá a má jednu ruku položenou na Jisungovi, který se jako jediný na fotce neusmívá, „tohle mám po tobě. To ty jsi ze mě udělal to, co ze mě teď je. To ty a tvoje chování vůči mámě, ze mě udělalo zrůdu. Zrůdu, která v pěti letech zabila vlastní rodiče, a která dva roky na zpět zabila prarodiče, kteří na něj byli vždy nejhodnější a nikdy nezvýšili hlas. Za vše můžeš ty."

Jisung fotku zahodil, co nejdál to šlo. Rámeček se ihned roztříštil na několik kousků.

Jisung se poprvé za několik let rozbrečel.