Young God [STRAY KIDS] ✔

7. Kapitola

„Nepřišel ti ten poslední kluk trochu zvláštní?" Bangchan se zastavil před služebním autem a zadíval se na Minha, který se zastavil s ním.

Han Jisung. Tohle jméno nesl poslední kluk, se kterým se bavili. Jednalo se o spolužáka Kim Hany, ale na jeho výpověď nekladli tolik vážnosti, protože s ní chodil do třídy jen na jeden předmět. Jenže byl to právě on, kdo Bangchanovi utkvěl v hlavě nejvíc. Snažil se na něj zapomenout sebevíc, ale nešlo to. Jako by se jeho jméno a vzhled zakotvily v nejdůležitější části mozku a říkali mu, aby si vzpomněl kde toho kluka viděl naposledy – protože si byl jistý, že už ho někde viděl. Jeho obličej vypadal jako někdo, kdo se jen tak nezapomíná a podle Minhova pohledu si byl jist, že se někde objevit musel.

„Han Jisung? Ano, taky jsem se tě na to chtěl zeptat. Jako bych jeho obličej někde viděl, ale nedokážu si vzpomenout kde, ale určitě jsem ho někde viděl a i to jméno jsem už slyšel," přikývl Minho, „jel bych na stanici a prohledal bych staré případy, třeba na jméno Han Jisung narazíme."

„Čteš mi myšlenky," Bangchan přikývl a nasedl do auta. Nastartoval teprve, když se posadil i Minho. Brýle, které měl položené na nose mu celé dopoledne pomalu sjížděli a teď v čase tří odpoledne už mu seděli v půlce nosu – nevypadal však, že by mu to vadilo, protože si je neposunul zpět nahoru. „Přijde mi, že jsem se s tím klukem už někdy bavil. Tohle rozhodně nebyl náš první rozhovor."

„Přišlo mi, že tě od někud poznává. Vypadal nervózně, jako by něco skrýval," přikývl Minho. Bangchan si jeho slova vzal k srdci, ale také jim nedával tak velkou váhu, protože přeci jen každý puberťák něco skrývá a tenhle Han Jisung rozhodně nebyl výjimka. Každý puberťák má před svými rodiči tajemství – on měl třeba to, že chodil na zpěv a do tanečního klubu, jenže pak objevil vášeň ve sportu a posilování, se zpěvem skončil a dal se k policii. Tenhle kluk si rozhodně prochází něčím takovým.

Po příjezdu na stanici se oba hnedka vydali do skladu a začali hledat všechny případy, které v sobě nesou jméno Han Jisung. Případů je v celém skladu hodně a za dvě hodiny prošli ani ne 50 případů. Začali ztrácet naději a už se připravovali na to, že ten Han Jisung má prostě vzhled typických kluků, a prostě si ho s někým spletli. Jenže pak to Minho našel.

„Chane! Mám to," ozval se Minho pár řad regálů napravo od hlavního detektiva. Ten zahodil na stůl desky s případem, které zrovna pročítal a rozeběhl se za jeho parťákem. Při cestě ještě stačil z regálu srazit pár desek, ale v tuhle chvíli mu to bylo jedno – v tuhle chvíli chtěl jen vědět odkud toho bruneta zná.

„Co to je za případ?" zeptal se, když už byl na kraji uličky.

„Byl to tvůj případ," oznámil mu Minho a podíval se mu hluboko do očí. Chan z jeho očí vyčetl strach, nechápal co se děje. Co si Minho přečetl, že ho to tak vyděsilo? A proto si od něj desky vzal a sám si pár prvních řádků přečetl.

Hned pochopil.

Jednalo se o případ, kdy někdo brutálně zbil manželský pár a následně podpálil jejich dům. Ten manželský pár nepřežil a jediný přeživší té brutální vraždy byl pěti letý chlapeček jménem Han Jisung, který byl tak v šoku, že ani za jeho rodiče neplakal. Chan si najednou vzpomněl na tu kamennou tvář, kterou malý Jisung měl, když k němu došel. Pamatoval si, že neplakal a ani nevypadal nějak zaskočeně. Pamatuje si, že byl překvapený, protože se jednalo o jedináčka a ti byli často na rodiče dost fixovaní. Jenže on dělal jakože se nic nestalo a jen tam seděl a čekal na své prarodiče, kteří se o něj měli od té doby starat.

„Tak proto si ho pamatuju. Je jediný přeživší jednoho z nejhorších počinů, kterých jsem byl svědkem," zamumlal Chan. Minho zatím našel další desky a ty mu podal.

„A to není všechno. Jeho jméno nese ještě jeden případ."

„Jeho prarodiče. To si taky pamatuju. Jisung byl v době brutální vraždy jeho dědečka a babičky na cestě ke kamarádovy, kde měl přespat. Jeho děda byl umlácen kladivem a jeho babička měla zpřelámaný nohy, a když se plazila ke dveřím s myšlenkami, že se chce dostat do bezpečí, tak jí podřízl krk gramofonovou deskou a podpálil vlasy. Další brutální vražda, kde jsme nenašli pachatele," přikyvoval Chan, když si očima pročítal různé odstavce.

„Není to divný, že jeden člověk přišel o celou rodinu takhle brutálně a pachatel se nikdy nenašel?" zeptal se ho Minho.

„Občas se to stává, ale jsou to doopravdy vzácné případy. Ten kluk měl prostě smůlu," vysvětlil mu Chan.

„A je náhoda, že většina mladých, kteří za poslední dobu zemřeli, chodili na školu jako Jisung? Teprve Kim Hana je jeho spolužačka, ale i tak. Aby z dvaceti studentů, kteří byli brutálně zabití za poslední dva roky, chodilo patnáct z nich do Jisungovi školy. To už je divný," mladší pověděl svoje myšlenky svému parťákovi a čekal na jeho vysvětlení.

„Na to ti nemám co říct."