Young God [STRAY KIDS] ✔

10. Kapitola

Jisung se zrovna připravoval na procházku, když se od jeho dveří ozvalo zaklepání. Nejdříve to ignoroval a doufal, že si osoba u dveří bude myslet, že nikdo není doba, jenže zaklepání se ozvalo znovu a tentokrát to následoval i hlas. „Han Jisungu, víme že jsi doba, řekli nám to tvoji spolužáci. Tady detektiv Bangchan a koroner Lee Minho, potřebuje se vás zeptat na pár otázek."

Jisung se zarazil. Proč jeho tak říkajíc si kamarádi řekli policistům, kde bydlí? Nešel do školy, aby s policií nemusel mluvit a najednou stojí před dveřmi, které vedou do jeho bytu a chtějí se ho zeptat na nějaké otázky. Jisung si nic nepřipravil. Nevěděl, co jim říct. Zase ho začal zalévat pot. Měl pocit, že na jeho černém triku musí být vidět kruhy v podpaží, i když to byl nejspíš nesmysl. Chtěl do něčeho praštit. Chtěl něco hodit. Chtěl něco roztříštit. Chtěl něco zničit. Jenže na to nebyla správná chvíle a nejspíš i delší dobu nebude. Proto se jen zhluboka nadechl a otevřel dveře.

Hned spatřil detektiva Bangchana, který vypadal jako vždy. Vůbec ne jako policista. Měl obyčejnou modrou košili rozepnutou tak, jak by nikdo na policistu neřekl s hnědou koženou bundu a černými džíny a vlasy neupravené jako kdyby se probudil před pár minutami. To jeho kolega, Lee Minho, kterého Jisung vůbec neznal a poznal ho teprve před pár dny, když přišel do školy kvůli Kim Haně, na sobě měl bílou košili zapnutou až ke krku, černý delší kabát, černé džíny, na nose dioptrické brýle, které mu každým pohybem sklouzávali níž a vlasy měl upravené a nagelované. Lee Minho rozhodně vypadal na pozici, kterou u policie zastával; rozhodně vypadal jako koroner.

„Dobrý den," pozdravil je Jisung a pokusil se o úsměv. Snažil se znít unaveně a trochu nemocně, protože mu bylo jasné, že jeho spolužáci řekli, že je nemocný a nepotřebuje nějaké podezření.

„Ahoj, omlouváme se za vyrušení a takový vpád k tobě domů, ale nebyl jsi ve škole a my musíme mluvit s každým," vysvětlil mu detektiv Bangchan.

„Můžeme prosím dovnitř?" zeptal se s úsměvem Lee Minho. Jisung přikývl a poodešel, aby mohla dvojice vejít.

„Dáte si kafe?" zeptal se Jisung, když se posadili ke stolu. Oba zakývali hlavou, že ne. Jisung se tedy posadil na třetí a poslední židli, kterou v malém bytě měl. Detektiv Bangchan se rozhlížel, jako kdyby hledat nějaký důkaz. Jako kdyby hledal jen malý detail, který by ho mohl usvědčit. Hledal jednu malou vadu.

„Není mi dobře a rád bych si šel lehnout, tak prosím rychle," pověděl jim Jisung, čímž si vysloužil pozornost obou. Bangchan jen kývl na Minha, který přikývl a vyndal si bloček. Začala dlouhá série otázek typu, kdy viděl dané osoby naposledy, jaká byla poslední věta, kterou jim řekl, jestli neviděl něco podezřelého. Prostě ty nudné otázky, na které se ptají vždy. Otázky, které Jisung znal z paměti, jen pořadí se každým výslechem měnilo.

A když je doprovázel ke dveřím padla otázka, kterou nečekal.

„Máš klouby v obvaze a támhle je roztříštěné zrcadlo, co se tady stalo? S někým ses popral?" zeptal se ho Bangchan. Jisung se otočil, aby viděl o čem mluví. Doopravdy na zemi leželi kousky zrcadla – teď si chtěl Jisung jednu vrazit. Jak mohl být tak neopatrný a zrcadlo, které rozbil už pár dní zpět, neuklidit? Teď budou mít podezření.

„Nevyšel mi ve škole test, naštval jsem se a rukou do zrcadla praštil. Nejspíš jsem jen zapomněl uklidit," vysvětlil jim Jisung a pokusil se o úsměv, aby smazal stopy podezření. Oba jen chápavě přikývli, rozloučili se a odešli.

Jisung chvíli počkal, než popadl jednu ze tří židlí a rozbil jí o zem. Na třísky kašlal a na úlomky taky, prostě jen zahodil zbytky, které držel v dlaních a padl na postel.

Vypustil do polštáře dlouhý a hlasitý křik plný frustrace.