Young God [STRAY KIDS] ✔

20. Kapitola [KONEC]

Jisung seděl v patře, hned vedle schodů. Nohy svěšené, tak jak to dělával, když v tomhle domě bydlel. Když měl ještě rodinu. Možná vás zajímá, zda Jisung cítí alespoň trochu lítosti k tomu co udělal. Necítí. Je mu to fuk. Ano, občas mu rodiče chybí, ale to převážně, když vidí ty šťastné tváře dětí na ulici, když jim rodiče koupí nanuk. Tohle Jisung nikdy nezažil. Když mu začnou chybět rodiče, vždy si vzpomene na to jací byli a hned je mu zase líp.

V dáli zaslechl policejní sirény. Už si pro něj jedou. Věděl, že jim to nebude trvat dlouho. Čekal tady na ně, ale rozhodně se jim nechtěl vzdávat; v poutech ho svět nikdy neuvidí. Detektiv Bang a koroner Lee se předvedli a nejspíš dostanou nejvyšší vyznamenání za to, že dokázali dopadnout jednoho z největších vrahů tohohle století – škoda jen, že Jisung už neuvidí tváře lidí, až se dozví, že osoba, které se nejvíce báli je jen mladý kluk, který ještě chodí na střední školu. Ty tváře budou k nezaplacení, ale Jisung už je neuvidí.

Slyšel jak se k němu policisti blíží, ale nic nedělal. Stále tam seděl se spuštěnýma nohama a čekal, až je uvidí naposledy. Koroner Lee pro něj byl nováček, protože k detektivu Bang byl přiřazen teprve nedávno, ale detektiva Banga znal Jisung moc dobře. Detektiv Bang s ním byl od prvního případu. Štvalo ho, že to konečně vyřešil. Jisung si hrozně moc přál být jeho nevyřešený případ, ale to se kvůli jedné malé chybičce nikdy nestane. Místo toho se s detektivem Bangem bude muset rozloučit a opustit ho.

„Je tady," křikl detektiv Bang na koronera Lee, když vběhl do polorozpadlé budovy plné popela a ohořelého nábytku. Jisung se na něj jen usmál a provokativně mu zamával. Detektiv Bang se uchechtl, když to student udělal. Koroner Lee se končně vynořil za ním. Oba v ruce svírali pistoli – Jisung by se vsadil, že je nabitá. Neví jen, jestli je nabitá ostrýma nebo ne, protože neví, zda ho chtějí živého nebo jim nevadí, když umře.

„Buď to půjde po dobrém nebo po zlém, vzdej se!" křikl na něj detektiv Bang. Jisung se jen uchechtl. On si doopravdy myslí, že s ním půjde? To nikdy nebylo v plánu.

„Bohužel to nepůjde," odpověděl mu Jisung.

„Cože?" nechápal Minho. U policie nepracuje dlouho, ale nikdy nepotkal zločince, který by se takhle bavil s policisty. A ten tón, kterým to pronesl? Provokativní tón, kterým se tak akorát vysmívá.

Jenže Minho si všiml ještě něčeho. Něčeho, čeho by si někdo jako je detektiv Bang nevšiml. Minho vystudoval dvě vysoké školy a na obou měl v každém ročníku psychologii a zrovna teď si všiml jak Jisung vypadá. Možná se posmívá a možná si hraje na drsňáka, ale Minho si všiml strachu. V jeho očích zahlédl strach. Nechtěl to dělat.

„Jsem tady jen, abych vám řekl, proč jsem to všechno dělal a pak půjdu," dodal Jisung. Díval se jen na detektiva Chana, jako by se Minho v místnosti nikdy nenacházel. Minho to chápal, on byl nováček, ale tihle dva se znají už hodně dlouho a něco spolu zažili, i když Chan netušil, že se v tu chvíli baví s vrahem.

„Tak povídej, ale věř, že odtud neodejdeš," Chan na něj namířil zbraní. Jak Minho očekával – s Jisungem to ani nehlo, jen se uvelebil a začal.

„Vyrůstal jsem jako jedináček, ale to už víte, detektive," díval se Chanovi do očí a neuhýbal. Chan taktéž neuhýbal – tohle byla hra a mohli jste vyhrát jen, když nedostanete strach a nekouknete se jinam. „Údajně jsem měl krásné dětství. Nebo mi to tak říkávali prarodiče, ale víte, co? Větší lež si vymyslet nemohli," Jisung se uchechtl.

Minho začínal chápat.

„Oni bydleli stovky kilometrů od nás, jak mohli vědět, jaký dětství jsem měl? Že? Tak já vám to povím," Jisung se odmlčel, „nebylo krásný, vlastně bylo příšerné. Rodiče se neustále hádali a otec si zlost, kterou v něm matka vytvořila, vybíjel na mě. Mlátil svého ročního syna a smál se. Tak moc se smál. Do teď slyším jeho smích."

Minhovi se chtělo brečet. Znal podobné případy, ale všichni se následně dostali do skvělých rodin – z žádných se nikdy nestalo to, co se stalo z Jisunga. Bylo mu ho líto. Bang Chan an druhou stranu vypadal, že je mu Jisungovo vyprávění někde a jen chce, aby domluvil, protože to bude signál k zatknutí.

„Mlátil mě a matka se na to vždy dívala. Nikdy nic neřekla. Nikdy nic neudělala. A když bylo po všem a otec mě nechal? Víte, co se dělo? Vůbec nic. Matka i otec odešli z místnosti a pustili si televizi. Nechali mě tam zmláceného ležet. Jednoho dne jsem to prostě nevydržel a zabil je. Bylo mi pět. Pět! Dokážete si představit jak velkou nenávist musel pěti letý kluk cítit, aby tohle udělal? Já vám to řeknu. Obrovskou. Tak velkou, že jsem následně zabil i své prarodiče a zabíjel lidi na ulici, protože jsem nesnášel lidi. Myslel jsem, že lidi jsou důvod, proč mě otec mlátil. Zabil jsem hodně lidí. Ani nevím kolik. Po rodičích jsem přestal počítat, ale vsadím se, že přes dvacet jich bylo," Jisung domluvil. Z kapsy vytáhl pistoli. Minho i Chan zpozorněli a namířili na studenta zbraní.

„Seš jen monstrum, vzdej se nám!" křikl na něj Chan.

„Je to obyčejný člověk," pověděl mu Minho. Nechtěl, aby někdo někoho nazýval monstrem. Monstrum je znetvořený. Je to příšera, která děsí děti a některý dospělý. Lidi mohou děsit, ale nejsou to monstra – jsou to prostě jen vrazi.

„To, že je člověk, neznamená, že nemůže být monstrum," pověděl mu Chan.

„Je to jen kluk, kterého pronásleduje minulost," pověděl mu Minho. Bylo mu Jisunga celkem líto. Prošel si peklem už v tak mladém věku. Nikdo ho neposlouchal, nikdo mu nevěnoval pozornost, nikdo ho doopravdy skutečně neznal. Byl celý život sám. Musel v sobě dusit všechny ty vzpomínky, protože to všem bylo jedno. Nedokázal si představit, co by dělal on, kdyby se vyskytl v jeho kůži.

„Víte jak jsem říkal, že půjdu hned jak dopovím, proč jsem to dělal?" zeptal se Jisung a zadíval se na svou pistoli. Minhovi ihned došlo, co chce udělat. „Tohle bude sbohem, detektive Bang, moc rád jsem vám dělal potíže všechny ty roky a gratuluju. Konečně jste vyřešil nejstrašnější nevyřešený případ v Jižní Koreji," Jisung se usmál na Chana.

Následně si k bradě přiložil hlaveň a stiskl spoušť.

Ulicí se ozval hlasitý výstřel.

Následovalo ticho.