Young God [STRAY KIDS] ✔

16.Kapitola

Jisung zuřil a nevěděl, co dělat, když u svého rodného domu zahlédl policii. Byl naštvaný hlavně na sebe, že u sebe ten papírek s adresou nosil, když si jí pamatuje. Ten papírek měl naprosto zbytečně, už mu nemohl říct nic nového, tak pro ho u sebe nosil? Jisung na to odpověď neznal, protože už to bral jako samozřejmost. Vždy ten papírek měl u sebe a cítil se jak nahý, když ho v kapse nenahmatal. Napsala ho jeho matka, když byl menší, protože se často toulal po sousedství a následně se ztratil. Byl to vlastně papírek pro lidi, co by procházeli kolem a chtěli mu pomoc najít cestu domů.

Teď ten papírek však neměl. A měl pocit, že se zblázní. Věděl, že mu něco chybí a nejraději by se rozeběhl, srazil detektiva Chana na zem a papírek si od něj vzal zpět, jenže tím by se prozradil a rozhodně by ho chytli, protože detektiv Chan vypadal jako silný chlap, který pravidelně navštěvoval posilovnu. Jisung byl silný, rozhodně by řekl, že na svůj věk je silný klidně i nadprůměrně, ale detektiv Chan vypadal, že by mu stačila jedna ruka, aby Jisunga dostal, proto raději zůstal skrčený a pomalu se vydal pryč.

Nevěděl, kam má jít, protože teď si byl už stoprocentně jistý, že se domů vrátit nemůže. Jeho byt bude první místo, které navštíví, takže to hned zamítl. Mohl by napsat „kamarádům", ale mobil rozbil a zahodil, aby ho nemohli vystopovat. Teď už na vše zbyl sám, jenže nevěděl, co má dělat. Neměl ani peníze, aby se vydal pryč. Nemohl emigrovat, protože neměl kam. Do Severní Koreje? To se raději dobrovolně nechá zatknout a dát si trest smrti, který ho rozhodně čeká.

Bylo brzy ráno a venku už se začínali objevovat lidé. Většina z nich pospíchala. Jisung si zase uvědomil, proč tak moc nesnáší Soul. To Soul mu vzal rodiče, nebyl to on, ale tohle proklaté město, kde je všechno rychlé. Jisung se narodil na venkově, ale kvůli práci se s rodiči odstěhoval do Soulu. A v tu chvíli se jeho život obrátil vzhůru nohama. V tu dobu už se schylovalo k tomu, co se po pár letech stalo. Jisung nesnášel jak všichni někam pospíchali. Jak do sebe vráželi a ani si neřekli jedno blbé „omlouvám se". Všichni si hleděli svého a ostatní jim byli jedno.

Nesnášel to. Seděl tam na lavičce s kapucí na hlavě a sledoval všechny. Nikdo se na něj neotočil. Nikdo na něj nepohlédl, protože proč taky. Oni mají svých starostí dost, tak pro by je měl zajímat kluk v kapuci, co seděl na lavičce.

Jenže pak se na něj otočila jedna mladá holka. Na sobě měla školní uniformu a na zádech jí vysel těžce vypadající batoh. Usmála se na Jisunga. A on věděl, co má udělat. Zvedl se a holku začal pronásledovat.

Pro jeho štěstí zahnula do uličky, kde se zrovna nikdo nenacházel a vypadalo to, že se dlouho nacházet nebude. Vytáhl z kapsy nůž a konal. Nejdřív krk, pak lýtka a kotníky, zápěstí. Jisung se vyžíval. Usmíval se od ucha k uchu a cítil jak z něj, alespoň na tu chvíli, odpadl všechen stres.

Když už měl pocit, že udělal vše, co mohl, prostě se zvedl a odešel. Nůž zahodil až do řeky.