Young God [STRAY KIDS] ✔

17. Kapitola

Bangchan jel jako smyslů zbavený. Minho sedící na sedadle spolujezdce se držel poutka, protože se bál, že to starší brzy napálí do nejbližšího auta. Bylo mu jasné, že detektiv sedící na místě řidiče je v řízení výborný, protože měl léta praxe a rozhodně takhle jezdíval často, ale pro koronera vedle něj to bylo poprvé a pomalu se mu zvedal žaludek každou zatáčkou, kterou auto projelo. Bangchan však pospíchal, bylo to velmi důležité a musel to stihnout včas.

„Pokud budeš zvracet, tak do pytlíku," oznámil mu detektiv a ukázal na přihrádku, kde se nacházelo pár papírových pytlíků. Minho asi nebyl první, kdo s Chanem jel a komu se zvedal žaludek. Co brunet věděl je to, že Chan nikdy moc parťáků neměl, protože většinu ihned odhradil a vždy raději pracoval sám, proto tam nejspíš měl tolik pytlíků – protože žádný jeho parťák nevydržel tak dlouho, aby si zvykl na jízdu tak, aby se nepozvracel nebo alespoň aby neměl žaludek na vodě. Minho se však rozhodl, že to zvládne a pytlík si nevyndal.

„Myslíš, že ho najdeme doma?" zeptal se Chan. Nervozita v jeho hlase byla dobře rozeznatelná a Minho to chápal, taky byl nervózní, ale nejspíš méně než jeho parťák, který na tomto případě pracuje už přes dva roky. Dva roky a teprve teď mají prvního podezřelého – nervozita je na místě, spíše by se divil, kdyby nebyl vůbec nervózní.

„Myslím si, že doma nebude, protože pokud to doopravdy byl on, komu jsi sebral ten papírek s adresou, tak ví, že jsme na adresu jeli, dojde mu, že víme komu dům patří a rozhodně bude tušit na jaké místo pojedeme pak," odpověděl mu Minho. Nechtěl mu na nervozitě přidávat, ale taky mu nechtěl lhát, proto mu řekl jen pravdu. Řekl mu jen to, co si myslí a na sto procent ví, že detektiv vedle něj si to myslí taky, jen se to bál vyslovit nahlas a možná to chtěl slyšet vyslovit někoho jiného.

„Budeme doufat, že jsme byli rychlí a než si vše stačí uvědomit, tak ho chytneme," usmál se Chan a ještě zrychlil. Koronerovi se vážně zhoršovali žaludeční problémy.

Po pár minutách auto zastavilo u panelového domu. Na aktuální adrese Han Jisunga. Třetí patro mělo zavřená okna a dokonce i zatažené žaluzie. Minho začínal mít pocit, že jeho slova z auta se naplňují. Byl si jist, že Jisunga v bytě nenajdou – což bude ten horší scénář, protože neví, kde jinde ho hledat; nejspíš budou muset navštívit jeho spolužáky a zjistit o studentovi něco víc.

Detektiv na nic nečekal. Ihned jak auto zastavilo a on vypnul motor, otevřel dveře a rozešel se k domu. Minho ho následoval, i když v trochu pomalejším tempu. Nechtěl se zdržovat, proto nezvonil na sousedy, aby mu dveře otevřeli, prostě je vykopl z pantu se slovy, že je někdo přijede spravit. To samé udělal s dveřmi do Jisungova bytu, když po pár zaklepaní nikdo neotevřel a ani se neozval.

„Měl jsi pravdu," Chan naštvaně nakopl jednu ze židlí, ta s dunivou ránou spadla na zem. Byt byl prázdný a celkem i nepořádný – roztříštěné zrcadlo se stále nacházelo na zemi, jedna ze židlí už dávno ležela na zemi i bez detektiva, pár talířů a hrnečků se taktéž nacházela roztříštěná na zemi, oblečení se válelo po celé zemi a posteli, postel byla neustlaná a jediná kytka, která se v pokoji nacházela byla tak vysušená, že snad nikdy nemohla vidět sluníčko a nikdy nemohla cítit vodu.

„Není tady," vydechl Minho a opřel se o linku.

„Musíme zkusit jeho ka-„ Chan nestačil větu doříct, protože mu začal zvonit mobil. Se zvednutým prstem jako omluvu odešel na chodu hovor vzít. Minho se zatím pořádně porozhlédl po Jisungově bytě s tím, že snad něco najde. Našel – avšak nejspíš něco, co jim moc nepomůže; byla to fotka Jisunga s rodiči. Vypadal na té fotce šťastně, Minho by ani neřekl, že to může být on, kdo ten krásný mladý pár na fotce zabil. V jeho životě se toho muselo odehrát vážně mnoho a vážně strašné věci, pokud dělal takovéhle špatnosti. Čím víc Minho poznával tohohle mladého studenta tak začínal mít pocit, že se jedná jen o velmi zlomeného kluka, který si v mládí musel protrpět věci, o kterých by se normálním lidem ani nezdálo. Začínal mít pocit, že za tím jaký Jisung nejspíš byl mohli jeho rodiče a prarodiče – možná si zasloužili, aby je potkal špatný osud, ale rozhodně si nezasloužili zemřít; to si nezaslouží nikdo.

„Minho!" Chan vystrčil hlavu do bytu. Brunet zvedl zrak od fotky a pohlédl na svého parťáka. „Přijede sem vyšetřovací tým a zpacifikuje podezřelé věci, my musíme rychle do nemocnice," oznámil mu s úsměvem na rtech a v tu ránu už mizel v útrobách domu při cestě ven.

„Počkej! Cože?" nechápal Minho, ale i přes to se rozeběhl za detektivem. Fotku Jisunga a jeho rodičů si schoval do kapsy saka, protože si myslel, že se to bude hodit, i když nevěděl kdy a jak.

„Yang Jeongin," Bangchan se na svého mladšího parťáka otočil, „Yang Jeongin se probudil."