Young God [STRAY KIDS] ✔

5. Kapitola

Pár žáků na něj hledělo dost znechuceně, když procházel chodbou a srkal ze svého banánového mlíka. Nekoukali na něj znechuceně, protože srkal banánové mlíko, ale protože se za tu krátkou chvíli po celé škole rozneslo, že odešel během toho, co celá jídelna držela minutu ticha jako uctění její památky. Nejdřív Jisunga překvapilo, jak rychle se po škole šíří informace, ale pak si vzpomněl, že nikdo nemá nic zajímavějšího na práci než jen drbat a rozebírat životy druhých. Proto Jisung všechny tak nesnášel, nikdy nepochopil, proč lidi drbou. Proč potřebují vědět o všem? K čemu jim bude vědět, že někdo udělal něco, když tu osobu třeba vůbec neznají?

Měl namířeno do třídy, protože za chvíli by mu mělo začínat odpolední vyučování. To se převážně skládá ze samoučení, takže to stráví tak, že jen bude koukat před sebe a utápět se v myšlenkách. Vždycky nesnášel své myšlenky a nesnášel, že mají ve škole tolik samostudia, které musí trávit ve své hlavě. Nesnášel to. Nesnášel své myšlenky. Byli temné a děsivé. Kdokoliv by mu viděl do hlavy, zděsil by se. Nikdo by nechápal, jak může šestnácti letý kluk mít takové myšlenky a víte co? On to taky nechápal, prostě se jednoho dne objevili a už neodešli.

„Policie?" zaslechl Jisung říkat nějakého kluka, co stál u okna se svými kamarády. Jeho kamarád jen přikývl a ukázal na dveře, které vedli do ředitelny. „Jsou uvnitř? Co chtějí?"

„To nikdo neví, ale nejspíš chtějí informace o Haně." Jisung znervózněl. Co tu dělá policie? Tohle neplánoval, když tu vraždu provedl. Nečekal, že do jeho školy přijde policie a bude se vyptávat. Celý den mu není dobře, pak udělá to v té jídelně a nakonec přijde policie a nejspíš ho bude vyslýchat, protože s Hanou měl údajně jeden společný předmět.

Musí se uklidnit. Musí zklidnit svůj dech a myslet na něco jiného. Na co myslí normální puberťáci? Na celebrity? Na lásku? Na sex? Na tyhle věci, ale Jisung není. Neví, jak se myslí na tyhle věci. Nikdy na to nebyl a nikdy to nezažil. Jak má myslet na celebritu, když žádné nezná? Jak má myslet na lásku, když se nikdy nezamiloval? Jak má myslet na sex, když nikdy s nikým nespal? Jak má myslet jako obyčejný puberťák, když nikdy obyčejný nebyl?

A pak je zahlédl. Vyšli z ředitelny a namířili si to směrem k učebně, do které měl namířeno i on. To už nervozitou nahlas polknul. Proč je dneska všechno proti němu? Ráno bylo všechno v naprostém pořádku a teď? Teď kamkoliv jde, je všechno proti němu.

Zkusil vypadat v pořádku a rozešel se do učebny. V ruce stále z půlky vypité banánové mlíko, na které ho přešla chuť hned jak zahlédl ty policisty, jenže ho nechtěl vyhazovat. Do třídy vešel chvíli po nich. Stáli před tabulí a bedlivě sledovali pohyb každého žáka ve třídě. Jisung nastavil úsměv a rozešel se k Felixovi, který se bavil s Changbinem. Prošel kolem jednoho z policistů, který se trochu naklonil, aby viděl Jisungovu jmenovku.

„Můžu se zeptat, Han Jisungu?" policista mu sáhl na rameno, čímž ho zastavil. Nesnášel, když na něj někdo sahá. Chtěl začít křičet a jeho ruku mu urazit, ale nemohl. Tady ne. Na ulici a v noci by to nejspíš udělal, ale ve škole za všedního dne a s desítkou spolužáků jako svědci ,by to udělat nemohl. Proto jen nasadil úsměv, na policistu se otočil a usrkl si ze svého banánového mlíka.

„Nevíš, kdo je Jeon Ilhoon?" zeptal se. Jisungovi se výrazně ulevilo, že nehledají jeho, ale toho šprta. Nic neříkal, jen ukázal na shrbeného kluka v první lavici, který byl hlavou v knížkách. Brýle mu sjížděli po nosu pomaličku dolů. Jediný ze třídy vypadal, že něco dělá a taky to byla většinu času pravda – často byl jediný, který něco dělal (tím něco je myšleno učení). „Děkujem," policista poděkoval a i s druhým si stoupli před Ilhoona. Jisung je pomalu obešel a posadil se na židli vedle Felixe a Changbina.

„Co chtěli?" zeptal se Changbin a hlavou kývnul ke dvěma policistům, kteří se teď skláněli nad vyděšeným Ilhoonem. Jisung si pomyslel jen jedno; ten kluk musí mít naděláno v kalhotách, protože koho by nevyděsil pohled na dva policisty, kteří se nad vámi tyčí jak dva solný sloupy.

„Chtěli vědět, kdo je Ilhoon," odpověděl jim s klidem Jisung a dál sledoval tu komedii, která se v přední straně místnosti odehrávala. Užíval si jak vyděšeně Ilhoon vypadal a byl rád, že to není on, koho hledali. Pamatuje si, že na místě činu nenechal žádnou stopu, ale nikdy nevíte, mohl se splést. Mohl udělat chybu a nechat tam nějaké vodítko, ale podle toho, že hledali jen Ilhoona a ne jeho, žádnou chybu neudělal. Taky to dělal už dobrých pár let; byl by amatér, kdyby udělal tak hloupou začátečnickou chybu.

„Mládeži, nejspíš už víte o té nešťastné události, která se stala ve večerních hodinách vaší spolužačce," začal jeden z policistů. Jisung poznal, že se jedná o policii hned jak je zahlédl, už měl praxi a byl by na tom hodně špatně, kdyby je nedokázal poznat. Nejspíš si říkáte, že je to lehké, když na sobě mají policejní uniformu s velkým nápisem POLICIE na zádech. Jenže tohle nebyla tahle policie. Tohle nebyli tihle amatéři, kteří nedokáží zabránit ani opilecké hádce. Tohle byli pořádní policisti. Tohle byli detektivové z oddělení vražd a ti chodili oblíkaní v civilním oblečení, protože často chodili do ulic a ptali se lidí a v civilu je nejlepší nebudit pozornost. Jenže Jisung i s těmahle má zkušenosti a tak už je pozná jen pohledem.

„Naše milovaná spolužaček Kim Hana, byla brutálně zavražděna," odpověděla jedna z dívek nacházejících se v místnosti. Jisung jí nejspíš zná, protože s ní už nějaký ten pátek do třídy chodí, ale teď si nevybavoval ani jméno a ani tvář. Jako by promluvila zcela cizí osoba. Vadilo mu to? Právě, že vůbec. S tím jaký byl a co dělal bylo nejlepší si nikoho nepamatovat a při nejlepším se s nikým nekamarádit – to Jisung porušil, ale jen protože si myslel, že bude lepší mít nějaké kamarády, aby nevypadal tak podezřele. Přeci jen tichý kluk bez kamarádů, co nejraději jen sedí ve své zadní lavici a hledí před sebe, je trochu nápadné...proto si musel najít alespoň jednoho kamaráda, aby tak divně nevypadal. Pořád vypadá divně, ale teď je divnej s kamarádem, takže se to dá alespoň trochu odpustit.

„Ano, přesně to," policista vypadal zaskočeně. Nejspíš nečekal, že to někdo řekne tak přímo. Nejspíš čekal nějaké omáčky kolem nebo strach vůbec vyslovit její jméno. Jisunga znervózňovalo, jak ho ten druhý policista sledoval a ani jednou neuhnul pohledem, proč na něj civí? Co Jisung udělal tak podezřelého, že na sebe upoutal jeho pozornost? „Já jsem koroner Lee Minho a tady tohle je můj parťák detektiv Bang Chan," představil sebe a svého parťáka. To už se Jisung zakuckal svým banánovým mlíkem, Felix ho musel poplácat po zádech, aby se mu ulevilo.

„To jméno znám," pomyslel si Jisung a pozorně se podíval na jistého Bang Chana. Toho detektiva, který z něj za celou dobu nesetřásl pohled. Jisung si hned vzpomněl, kdy ho viděl naposledy a proč je mu jeho jméno tak povědomé. Jsou dva důvody. Jeden je ten, že tenhle Bang Chan měl na starost vyšetřování vraždy jeho rodičů a druhý, že má na starosti všechny vraždy, které Jisung způsobil. Je to dobrý detektiv, ale Jisunga nikdy nechytil, takže si o sobě Jisung myslel, že on je ještě lepší.

„V pohodě, chlapče?" zeptal se ten Bang Chan. Jisung se jen pousmál a přikývl. „Budeme vás postupně volat do vedlejší místnosti a zeptáme se vás na pár otázek, ano? Prosíme vás o vaší spolupráci, abychom případ mohli co nejrychleji vyřešit a už jste nás tu nemuseli nikdy vidět. Začneme tebou chlapče," detektiv ukázal na Jisunga. Měl chuť se ušklíbnout, ale nejspíš by to bylo nápadné, proto jen přikývl a rozešel se za nimi do vedlejší místnosti.