Byla zrovna další z krutých zimních nocí. Zamračené nebe však trhaly blesky a ticho rušily hlasité hromy.
Ilmare se potulovala v noční košili chodbou. Rukou šmátrala po stěně a odpočítávala si kroky. Naučila se totiž, kolik kroků zbývá k první odbočce vedoucí ke schodům. Ty vyšla bez počítání, avšak nad nimi zas počítala. Jeden, dva, tři... Na moment se zastavil a zaslechla hrom. „Čtyři a pět, šest," zastavila se a otočila se přímo doprava. Šla chvíli rovně, s rukama před sebou, ale náhle jí kdosi za dlaně chytil. „Kdo je to?" zeptala se roztřeseným hlasem.
„To jsem já," vydechl Denethor. „Co děláš na chodbě, Ilmare?" zeptal se nejistě.
„Měla jsem strach." Tváře jí studem rudly. „Nemám ráda bouřku," objasnila a dlaněmi šplhala po Denethorových rukou výš. „Mohl bys být se mnou?"
Denethor se usmál a udělal k ní krok blíže. „Proto jsem na chodbě, Ilmare, jdu za tebou," ujistil dívku, vzal jí za dlaň a vedl skrz hrad zpátky do její ložnice. „Nemohl jsem spát. Napadlo mě, že bys mohla mít strach."
„Máš velice správnou intuici," usmála se Ilmare.
„Třeba jsme nějak zvláštně propojeni," vtipkoval strážný v pyžamu.
„Spíše jsme si souzeni," vydechla a nejistě pokračovala v chůzi.
Denethor neměl slov. „No... To by byli poněkud unáhlené závěry," řekl nakonec a pomalu za nimi zavřel dveře.
„Pravá láska je často zničehonic," pokrčila černovláska rameny a lehla si do postele. „Mohl bys mě obejmout?" zeptala se nejistě.
„Tak dobře," přikývl. Pomalu se soukal pod peřinu a nakonec Ilmare objal kolem pasu. Přitáhl jí k sobě blíž a ona se pousmála.
„Děkuju."
„Nemáš zač," odvětil Denethor tiše.
ČTEŠ
výprava za záchranou Vánoc 2.
ФэнтезиJak příběhy řekly, tak se opravdu stalo - v Egrie se objevila žena s černými vlasy, oči zavázané bílým šátkem a na tváři úšklebek. Nic nebylo tak, jak se tehdy zdálo. Ilmare nebyla jen dívkou, která přišla o rozum. Nebyla jen šílenou dívkou, která v...
