výprava za záchranou Vánoc 2.

9. kapitola: královská zahrada

Královská zahrada byla tichá a jediný rušitel tohoto klidu byl slabý vánek, který ženě cuchal krátké vlasy.

Oba dva usedli v altánku a každý se kochal něčím jiným. Denethor krásou, kterou lze vidět, Ilmare krásou, kterou lze pouze cítit.

„Popiš mi, jak vaše zahrada vypadá," vyzývala jej s úsměvem na rtech.

„Ach, no..." chvíli přemýšlel, kde začít. Seděl vedle ní, a tak se podíval na po pravé straně. „Napravo od nás je cesta vedoucí k hradu. Podél ní jsou lavičky-"

„Kolik jich je?" Chtěla vědět detaily.

„Jsou čtyři," pousmál se stráže.

Dále jí popisoval, co se nachází u veliké vrby a kudy protéká malá říčka. Provedl jí před dva můstky a vzal jí na led, kde však příliš dlouho nebyla, neboť se bála pádu.

„Musí to zde být moc krásné," usmívala se spokojeně, když se nechali kolébat zpěvem samotné zimy.

„To ano. Když je nyní tak krutá zima, vše je úplně bílé," pousmál se Denethor. „To bys nevěřila, co se ještě traduje," vzpomněl se náhle.

„Co?" zajímala se Ilmare. Jistě, že jí zajímalo, co se po její smrti vyprávělo za zvěsti.

„Prý toto království patřilo samotné Ledové královně. Prý všichni poddaní byli z ledu a v den vánoční napadli sličný lid v království Perpiris," zasmál se. „No občas to jako povídačka pro děti stačí, aby je Ledová královna zastrašila ke spánku. Hloupé je, kolik dospělých tomu také věří. Vždyť podívej, jak rychle tě odsoudili! A přitom jsi tak milá, Ilmare," vydechl s úsměvem na rtech.

Černovláska se usmála. „Děkuji vám, Denethore. Od vás si těchto slov obzvláště vážím. Avšak jak už jsem říkala – je přeci krásné věřit."

Denethor nejistě pokrčil rameny. „Pryč od těchto debat. Víte, kdy je královská zahrada nejkrásnější? V létě! Tolik květin jste na jednom místě zajisté ještě neviděla."

„Přiznám se," odkašlala si, „já neviděla už dost dlouho žádné."

„Pro Santovi soby, moc se omlouvám!" vyhrkl náhle a plácl se do čela. „Ilmare, to jsem nechtěl, nemyslel jsem to tak. Vůbec ne," vrtěl rychle hlavou.

Ilmare se usmála. „Já vím, že ne. Vždyť si z vás jen utahuji."

Bylo zvláštní, jak si vzájemně chvilkami tykali, jako by si oba dva chtěla být blíže a jindy si obzvláště zdvořile vykali. Přesto to v Denethorovi vzbuzovalo jakousi touhu poznat Ilmare blíž.