Ilmare hrál na rtech tajuplný úsměv. Stráže se však nebál. Neměl potřebu cítit se ohroženě, neboť šlo jen o mladou slepou ženu.
Doprovodil jí do prázdného pokoje. „Promluvím s královnou," oznámil, „vy se tu, Ilmare, chovejte jako doma," pousmál se.
„To raději ne," zasmála se Ilmare pobaveně.
Strážný podiveně pozvedl obočí. „Proč by ne?"
Ilmare zakryla svůj úsměv dlaní. „To nechte být," mávla rukou a odkašlala si. „Jak se jmenujete? Vy mé jméno již přeci znáte," změnila rychle téma.
Strážný se jí podíval do tváře. Přemýšlel, jak asi její oči vypadaly. Měla vůbec nějaké, nebo jí úplně chyběly? A pokud ano, měla víčka sešitá?
Z myšlenek ho vytrhl její vřelý úsměv. „Bylo nezdvořilé tázat se vás na jméno, aniž bych se sám představil, že?" pousmál se. „Jsem Denethor a hluboce se vám, Ilmare, omlouvám, za svou nevychovanost."
Ilmare se zasmála. „To nic," ujistila jej. „Mohl byste tedy promluvit s královnou? Abych zde nenadrobila problémy," pousmála se.
„Ale jistě," přikývl na souhlas. „Nemějte strach. Zajisté vás zde ráda nechá. Alespoň, dokud nebudete moci jít jinam," ujistil jí.
„To bych byla moc vděčná," podotkla s věčným úsměvem na rtech.
ČTEŠ
výprava za záchranou Vánoc 2.
FantasíaJak příběhy řekly, tak se opravdu stalo - v Egrie se objevila žena s černými vlasy, oči zavázané bílým šátkem a na tváři úšklebek. Nic nebylo tak, jak se tehdy zdálo. Ilmare nebyla jen dívkou, která přišla o rozum. Nebyla jen šílenou dívkou, která v...
