výprava za záchranou Vánoc 2.

14. kapitola: poslání

Když si byla Ilmare jistá, že je Denethor již úplně její, mohla započít své plány. Její... Poslání. Na Zemi se totiž nevrátila jen tak.

Nebe bylo temné a na zem se ladně snášely vločky. Ilmare mířila mezi domky s mírným úsměvem na rtech. Neměla svůj kabát. Nechala zimu, aby jí prostoupila.

Procházela kolem zasněžených domů. Cesta byla ušlapaná, ale nově spadané vločky jí opět pomalu přikrývaly jako bílá peřina.

Všechno bylo tiché a klidné, a tak si Ilmare vybrala svou první oběť. Byl to starý faun, žil již sám. Nechala chlad, aby jí plně prostoupil a zaklepala na dveře. Ty se po chvíli otevřely a v nich stál muž s rohy. „Přejete si, slečno? Víte vy kolik je hodin?" pozvedl tázavě obočí.

Ilmare se usmála a rozvázala si bílý šátek. Pomalu jej stáhla a podívala se starému muži do očí.

Náhle faun rozpoznal její rysy. Černé krátké vlasy, šátek přes oči... „Čarodějni-" než se stihl doříct, celý ztuhl mrazem.

Na rtech ženy se objevil další úsměv. Nebyla si však jistá, zda to opravdu bylo to, co si přála. Pak nad tím jen zavrtěla hlavou. Tohle je to, co udělat musí.

Povalila zmrzlého muže do sněhu, vrátila šátek na své oči a vrátila se do hradu. Lehla si do Denethorova objetí a dělala, že tam byla úplně celou noc.