výprava za záchranou Vánoc 2.

18. kapitola: Ledová královna

Ilmare kdysi, když byla mladá, vyprávěla příběhy o Wance a Haldirovi s úsměvem na rtech. Vyprávěla o tom, jak zachránili celou zemi Zaralejos, ale především království Perpiris. Vyprávěla o tom, jak zachránili Vánoce, o jejich cestách... Stárla a když byla již dospělá spousta jejich přátel jí bohužel opustila, neboť byli mnohem starší než ona.

Začalo se jí stýskat a jednoho večera na ní kdosi promluvil tichým nemocným hlasem: „Ilmare, drahá, mohla bych ti pomoct s tvým trápením."

Žena se podivila. „Kdo to mluví?" Hlas byl však pouze v její hlavě.

„Chtěla bys své rodiče zpátky? A své přátele? Ilmare, já to mohu zařídit, ale až za devět set osmdesát šest let. Teď nemám sílu."

Ilmare se zatajil dech. „Kdo je to?"

„To nyní není důležité. Jdi ven," nakázala jí, „k té vysoké borovici v lese."

Ilmare uposlechla rozkazy. Byla bouře, mraky zakrývaly hvězdy a náhle, když už se Ilmare dotkla vysoké borovice, blesk se sehnul k zemi a chytil se téhož stromu.

Tehdy Ilmare zemřela.

Po dobu několika set následujících let poznávala Ledovou královnu, která si k ní našla cestu. Slíbila jí přeci návrat blízkých. To jediné, po čem Ilmare toužila...

Nyní nastala ta chvíle. Ledová královna musí povstát.

Ilmare došla k jezeru a hleděla na led. „Královno," zašeptala a přejela dlaní po ledě. „Už máte část své armády, abyste mi mohla vrátit mé rodiče a přátele," usmála se, „královno... Ledová královno, nyní můžete povstat." Stáhla si šátek z očí. Byla si jistá, že získala královně dostatek síly. Svůj ledový pohled zabodla do odrazu ženy s bílými vlasy. Kde jen se ten odraz vzal? Pak jí to došlo, nebyl to odraz. Ledová královna byla pod ledem.

Led se začal bordit. Ilmare se rychle rozběhla ke břehu a padla do sněhu. Z jezera vystoupila žena ve světlých šatech. Modrýma očima prohlédla na Ilmare. „Děkuji ti, drahá, pokračuj ve tvoření armády, již brzy budou tvoji milí zpět." Náhle vzlétla do vzduchu a nechala se unést větrem.