Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 2. - Společný večer a mše

Chotův POV

Svalil jsem se na postel na břicho a přitáhl si polštář, do kterého jsem po chvíli začal brečet.

Tímhle mi matka zničila celý zbytek života.

Když už o ní mluvíme, po chvíli jsem uslyšel její kroky, následované jemným zaklepáním na dveře.

„Choto," ozvalo se zpoza dveří. „Moc mě to mrzí, nechtěla jsem, aby to zašlo takhle daleko."

Vůbec jsem jí neodpověděl. Nechtěl jsem jí ani vidět. Nechtěl jsem nikoho ani vidět.

Po chvíli mi zazvonil mobil, který jsem měl v kapse.

Podíval jsem se na displej.

Karube volal.

„Ahoj." pozdravil jsem ubrečeně.

„Ahoj, Choto, poslyš, Arisu nás dneska v noci zve k sobě domů, budeme si číst creepypasty, uděláme si buřty a má novou hru, kterou nám chce ukázat." Karube zněl opravdu docela natěšeně. Takový společný večer jsme už dlouho neměli.

Usoudil jsem, že by mi to mohlo možná pomoct se odreagovat.

„A v kolik tam máme být?"

„Tak v devět prý stačí."

Já jsem na druhé straně popotáhl a trošku zafňukl.

„Děje se něco?" zeptal se Karube starostlivě.

„Pak vám to povím, až budeme všichni spolu."

Karubeho to uklidnilo, rozloučili jsme se a já si jen tiše klekl a sepnul ruce, napůl brečel, napůl se modlil, aby se stal zázrak.

Modlil jsem se tak dlouho, že jsem si neuvědomil, že už je večer.

Došlo mi to, až když jsem se podíval ven a viděl, že už je tma.

Podíval jsem se na telefon a viděl, že je 20:30.

Usoudil jsem, že je čas se zvednout a vyrazit.

Šel jsem tiše do koupelny a umyl si obličej. Prošvihl jsem večeři i tátův příjezd domů z práce a moji sourozenci byli dle zvuků už ve svých pokojích. Popadl jsem ze skříňky vedle umyvadla svůj hrníček, ve kterém byla moje zubní pasta s kartáčkem, vzal jsem v pokoji batoh, hodil to tam a popadl jsem z věšáku svoji bundu. Do batohu jsem dal ještě ponožky, svoje pyžamo a čisté oblečení na zítra.

Nejsem ale svině, a tak jsem popadl takový ten žlutý lepicí papírek, naškrábal napsal na něj vzkaz, kam a proč jdu, a přilepil jsem ho na čelo postele.

Potichu jsem vykročil z pokoje a šel po schodech dolu, jako myš.

Slyšel jsem, jak se rodiče hádají. Slyšel jsem docela hlasitou ránu a zvuk rozbíjeného porcelánu. Zřejmě někdo prásknul o zem s talířem. Chvíli jsem poslouchal.

„JAK JSI MOHLA!?" ozval se hluboký, naštvaný hlas mého táty. Zřejmě byl na mojí straně. „JAK JSI MOHLA V PODSTATĚ PRODAT VLASTNÍHO SYNA!?" „A co jsem jiného měla dělat, Sakiro!?" pokoušela se bránit máma. „BYL BYCH UPŘÍMNĚ RADŠI, KDYBYS TY SKONČILA VE VĚZENÍ, NEŽ ABYS TAKHLE ZAPRODALA NAŠEHO CHOTU!? NENÍ TO VĚC!" Poslední větu na ni zařval z plných plic. Bylo znát, že se docela dost ovládá, aby jí jednu nevrazil pěstí. Máma začala nahlas brečet.

Rozhodl jsem se, že tohohle nechci být součástí.

Vytratil jsem se potichu z domu a zamířil k domu Arisua.