Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 6. - Perfektní... Možná až příliš moc...

Arisuův POV

Můj táta se zvedal ze země. Vůbec nic neříkal.

„Tati, já..." chtěl jsem začít. On ale nic neřekl. Jenom je pomalu rozešel k autu. Myslel jsem, že odjede domů beze mě, ale táta mě surově chňapl za ruku a odtáhl do auta. Otevřel dveře, hodil mě na zadní sedadlo a sám si sedl za volant.

Cestou domů vůbec nikdo nemluvil.

Hlavu jsem měl opřenou o okno a mozek jsem utápěl v myšlenkách. Až vypnutí motoru tátova BMW mě upozornilo na to, že jsme doma a že mám vypadnout z auta. Táta si ale odkašlal. „Tak..." začal pomalu usykávat. „,...zatraceně mě sereš, Ryohei...Ale víš co?"

Čekal jsem, že začne strašně křičet, že mu bude hystericky přeskakovat hlas.

Co jsem ale nečekal bylo to, že mě obejme.

„Ale jsem na tebe hrdý." Táta následující půlhodinu mluvil čistě o tom, že ví, že to přehnal a že na Chotu a na paní Segawu nechtěl ječet. Prý, že pěstí potřeboval. Jsem zvědav, jestli to myslí vážně. A jsem také zvědav ještě na něco.

Jak je na tom Chota?

Chotův POV

Když Arisuovi po tomhle fiasku odešli, ještě stále ubrečená matka mě vzala a zatáhla mě do auta. Posadila se za volant. „Tak nevím, co tohle bylo. Co si to vůbec dovoluje!?" Těžce dýchala jako rozzuřená vlčice, ale pak se s úsměvem obrátila ke mně. „Ale neboj se, Choto, dnešní večeře s Bandovými pořád platí. Máš se na co těšit."

Dělá si ze mě prd– srandu!?

Nenávi... ne... to není správný přístup. Nesmíš se ukvapit, Choto.

Když jsme dojeli domů, šel jsem nahoru do pokoje a usedl na své místo u milovaného počítače. Zapnul jsem si Among us a čekal, než se někdo připojí. Když se pomalu začali scházet lidi, na dveře mi zaklepala máma.

„Choto, podívej." vyzvala mě.

Neochotně jsem se otočil.

„Nechala jsem ti ho spíchnout narychlo. Promiň, že to není dokonalé."

Málem mi vypadly oči z důlků.

To jako vážně? Ona mi nechala jen kvůli tomuhle ušít oblek!?

Nechtěl jsem na mámu křičet, a i když mě štvala doběla, nechtěl jsem, aby šla do vězení. Tak jsem se na ni křivě usmál. „To jsi nemusela." řekl jsem s předstíraným nadšením.

„Já ale chtěla. Žádný jsi neměl." řekla. Na okamžik jsem měl dokonce pocit, že má v sobě alespoň špetku studu a udělala to kvůli mně, ne kvůli sobě.

Pak ale máma pronesla větu, u které jsem popravdě měl docela problém prokázat sebeovládání a opět se nesesypat, když jsem si uvědomil svou bezmoc.

„Neboj se, na svatbu ti nechám ušít lepší."

Máma položila nové oblečení na postel.

„Radši se jdi vysprchovat, vonět, chystat. Bandovi mají přijít v šest. Dnes večer si nemůžeme dovolit chyby."

Máma odešla z mého pokoje a já se podíval na hodiny. Bylo pět.

Měl jsem tedy co dělat.

Ikariin POV

Máma mi dotáhla poslední tahy na očním stínu. „NECH MĚ!" zařvala jsem a vykopla jsem jí paletku z ruky. „Chápu, že teď se ti to nelíbí," řekla a zvedla stíny ze země. „Ale neboj se, je to jen fáze. Brzo z tebe bude opravdová dáma."

Ozvalo se zaklepání na dveře. „Dále." vyzvala matka příchozího. Dveře se otevřely na škvíru.

„Můžu?" zeptal se hlas mého staršího bratra, když nakukoval dovnitř.

„Ano, Sunato, už jsme skončily." máma vstala a opustila můj pokoj. Ještě předtím se však obrátila na Sunata. „A kdybys mohl, zkrať to. Nechci, abys s ní byl sám moc dlouho."

Nezdálo se, že by mu věřila.

Bráška si sedl na postel. „Tak ty se budeš vdávat, prcku." oznámil mi těžkou skutečnost. „Můžu být svědek?" zasmál se škodolibě. Utopila jsem obličej v dlaních. Cítila jsem takovou beznaděj. Víte vy vůbec, jaký je to pocit, když vás vaši rodiče vlastně darují někomu takovému?

„Mám chuť všechno tady rozflákat, a pak utéct a nikdy se nevrátit." řekla jsem popravdě.

Sunato přišel ke mně a něžně mě objal. „Já vím, a chápu tě. Jestli chceš, rád ti dneska pomůžu. Musíme se chovat tak nejméně ukázněně, jak to jde. Miku nám ráda pomůže. Když Segawovi uvidí, jaká je nevěsta tvrďák, v lepším případě z téhle komedie sejde."

„A v tom horším?"

„Z tebe kvůli tomu udělají ženicha."

Začali jsme se oba dva smát.

Chotův POV

Už jsem byl připravený. Bylo pět minut před šestou a já už byl připravený v novém obleku. Moje matka mě ještě k tomu přinutila, abych si na obličej namatlal krém, který zakrývá nedostatky na kůži – všechno hold dneska musí být perfektní.

Zkontroloval jsem se před zrcadlem. Připadal jsem si jako čerstvě vystudovaný právník, který se chystá ke svému prvnímu soudu.

Soud již nastal.

Až příliš brzy jsem uslyšel před domem motor, brzdy a chřupání štěrku pod koly auta před domem a křik matky, ať jdu dolu.

Když jsem tak učinil, chytil jsem povzbudivý pohled od své matky. Táta chyběl. Nechtěl být něčeho takového součástí. Ani se mu nedivím. Moji sourozenci i matka byli všichni oblečení ve slavnostním oblečení – sestry a máma na sobě měly šaty a bratr měl na sobě oblek. Když jsem přišel k nim, máma mě rychle posunula doprostřed a postavila se vedle mě. Pak, jako by si na něco ještě rychle vzpomněla, odběhla s leknutím do kuchyně a donesla jednoduchou růži – nebyla balená v papíru, nebylo u ní ani trošku zeleného, prostě jen růže, zbavená trnů.

Nebyla však obyčejná.

Byla modrá.

Hned, jak máma doběhla zpět na své místo v naší rodinné řadě, mi růži předala. Zřejmě jsem ji měl dát Ikari.

Hned, jak jsem si neochotně růži přebral, ozval se domovní zvonek.