Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 7. - Večeře s Bandovými

Chotův POV

Máma otevřela a ihned začala vítat. Paní Banda se sice usmívala, ale nebyla ani zdaleka v takové euforii.

Byla tam celá rodina – pan a paní Bandovi, Ikari, babička, malá Miku...a nějaký chlapec, kterého neznám. Byl ze všech oblečený nejméně formálně. Zatím, co pan Banda měl na sobě oblek, babička slušivý dámský kabát se zebřím vzorem, Miku měla na sobě fialové šaty, které by se perfektně hodily pro princeznu z nějaké staré disneyovky, Ikari byla oblečená v červených šatech, které vypadaly, že byly koupené za celkem dost velké peníze, ten mladík byl oblečený v jednoduché džínové bundě, zpod které mu vykukovalo bílé triko, dále měl světle hnědé kalhoty a černé tenisky. Měl černé krátké vlasy a pohled, který vysloveně říkal, jak moc tady chce být.

Zadíval jsem se na chlapce, ale přerušila mě máma, když mi poklepala na rameno.

Předal jsem Ikari růži a podali jsme si ruce.

Pak už šli dovnitř a zavedli jsme je ke stolu v jídelně.

Úplně do čela si sedla moje máma, já si sedl po její pravé ruce. Naproti mně měla sedět Ikari a vedle nás naše rodiny. Když jsme se všichni usadili, moje matka nejdřív chvíli mlela o tom, proč tam vlastně jsme. Moc jsem to nevnímal. Koukal jsem pod stůl a snažil se tvářit, že tam nejsem. Pochytil jsem jen pár matčiných slov.

„Dnes večer...oboustranně výhodné...začít sbližovat...musíme udělat...s paní Bandou jsme se dohodly...Dvanáctého...Bydlet...Vlastní byt..."

Máma ukončila svůj proslov a odebrala se do kuchyně pro předkrm, což byl jakýsi těstovinový salát, který mi vůbec nechutnal. „Neboj se, Choto," řekla paní Banda, když si všimla, že mi jídlo moc nejede. „Ikari ti bude vařit tvoje oblíbená jídla. Jen jí napiš, co máš rád a ona..."
„Je mi líto." přerušila ji hlasitě Ikari. Paní Banda se zatvářila zmateně. „Ale chodím na střední výběrovou školu a brzy mě čekají zkoušky. Právě teď nemám čas na to, abych tady u Choty přijala práci kuchařky. Ať si uvaří sám." Paní Banda si odkašlala. Zřejmě se snažila dceřino chování maskovat jako žert.

Chlapec měl sklopenou hlavu a jen se soustředil na svůj pokrm. Z toho ho však vytrhla moje matka.

„Tebe jsem ještě neviděla, chlapče. Kdopak jsi?" obrátila se na něj. Ten se na ni podíval a polkl, aby mohl odpovědět. „Banda Sunato..." odpověděl bez zájmu. Jeho matka, která seděla vedle něj, ho pošťouchla loktem, aby se usmál, ale musím přiznat, když jsem viděl jeho úsměv...no, líbil se mi popravdě víc, když se neusmíval. Tvářil se jako vrah. „Prvorozený." dokončil za něj jeho otec. „Poslední dobou měl nějaké problémy, proto s námi nebyl na mši, ale už by mělo být vše v pořádku, že ano, synu?" oslovil ho jeho táta. Synátor mu přikývl na souhlas. „Problémy?" zeptala se moje máma. „Tak to by mě třeba zajímalo. Vidíte, vespolek, a máme hned téma pro konverzaci." usmála se úzkostlivě. „Já mám lepší téma." skočila ji do řeči paní Banda. „Co takhle začít projednávat ten incident, co se stal ráno s těmi dvěma muži? Kdo to byl?"

Bylo jasné, že mluví o Arisuových.

„To byl kamarád Choty s tatínkem." řekla popravdě moje matka. V hlase jí hrály obavy.

„Hm." pokývala hlavou paní Banda. „Nechci ti nějak mluvit do života, Choto,"

TAK ONA MI NECHCE MLUVIT DO ŽIVOTA!? JAK SE VŮBEC OPOVAŽUJE NĚCO TAKOVÉHO VYPUSTIT Z HUBY!?

„ale myslím, že by sis měl najít jiné kamarády. Nějaké, kteří jsou více vděční svým rodičům."

To stačilo. Už jsem musel něco říct. Zatvářil jsem se tak naštvaně, jak jsem jenom dokázal.