Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 4. - Potyčka

Arisuův POV

Táta se ohlédl na sedačce řidiče na sedadlo spolujezdce, kde jsem seděl. „Nechci abys vystupoval z auta, rozumíš?" Já se zmohl jen na přikývnutí. Táta vystoupil z auta a hrdinně se jal zachránit mého nejlepšího kamaráda před životem, který si nepřeje.

Chotův POV

Viděl jsem pana Arisua, jak vystupuje z auta a blíží se k nám. Položil mé matce, která byla od něj zády, ruku na rameno. „Michiko," oslovil ji. Matka se otočila a pan Arisu ji poprosil, jestli by nemohli jít naše rodina a rodina Bandových do aut. Kromě mě – Já byl předmět celého hovoru. Věděl jsem, že se budou hádat a tušil jsem asi o čem.

„Jak jsi mohla být tak sobecká!?" zeptal se, nebo spíš zakřičel na ni pan Arisu, když všichni kromě mě byli pryč. Viděl jsem, jak Bandovi odjíždějí. Pan Arisu položil ruce na ramena mé matky. „To ti na Chotovi vůbec nezáleží!? Na jeho pocitech!?" pan Arisu se díval na moji matku jako rozzuřený lev připravující se roztrhat poraněnou zebru.

Moje matka začala plakat.

„Na slzičky je pozdě. Není to ani vtipný, ani roztomilý. Už jsi to udělala!" řekl pan Arisu s ledovým chladem a stoprocentní jistotou. Pomyslel jsem si, že vlastně s panem Arisu docela souhlasím. Poklepal jsem mu na rameno. „Pane Arisu, prosím, uklidněte se trochu..." „Ne, Choto, věř mi, že jsem mírný jako beránek! Vím, že je to tvoje máma, ale myslíš si vážně, že je tohle chování podle tebe v pořádku? Ty mše, ty peníze, ta svatba!" to poslední slovní spojení mi zařval do tváře. Věděl jsem, že to myslí dobře a že je na mojí straně, ale docela mě vyděsil tím, jak to na mě zařval. Uvědomil jsem si, jak jsem zmatený.

Ožením se kvůli matce, nebo to odpískám kvůli sobě a nechám matku, aby si to vypila nejen za mě?

Chci se do téhle debaty motat?

Vím, co se stane?

Jsem bezmocný.

Nemůžu nic dělat.

Máma plakala usedavěji a abych se přiznal, měl jsem taky na krajíčku. Už jsem vám říkal, že v tomhle jsme si s mámou podobní.

Než jsem mohl vůbec něco říct, uvědomil jsem si, že mi není jen do pláče, ale na chodníku pode mnou, na který jsem upřeně zíral, se octly dvě kulaté slzy. Další, třetí, dopadla na moje boty.

Nevěděl jsem vůbec co mám dělat. Připadal jsem si v koncích. Jako kdybych se koukal na film o mně a nemohl nijak zasahovat do děje. Jako kdybych byl v kině a koukal na film, kde se dva lidé na ulici hádali o chlapci, který se shodou okolností tak, jako já, jmenuje Chota Segawa.

Pan Arisu pronesl ještě pár dalších kyselých nadávek mířených proti mé matce a jejímu rozhodnutí. Najednou jsem, když jsem civěl do chodníku, uslyšel něco, co mě donutilo vzhlédnout a podívat se, co se děje – ránu, vyjeknutí a pád člověka na chodník.

Někdo dal panu Arisuovi pěstí.

Ze spánku mu crčel pramínek krve.

Kus od něj se vydýchával útočník se zakrvácenou pěstí.

Nemohl jsem tomu uvěřit.

Arisuův POV

Seděl jsem v autě tak, jak mi táta řekl, a čekal.

Táta šel razantně k oběma rodinám.

Poklepal paní Segawě na rameno a něco jí řekl. Pak se chvíli hádali a paní Segawa se rozbrečela.

Docela mě to znepokojilo.

Neslyšel jsem ale nic z toho, co říkali, nebo spíš co můj táta říkal. Jediné slovní spojení, které jsem slyšel, bylo „Ta svatba".

Pak se stalo něco, co mě naštvalo.

Přestal ječet na paní Segawu a začal křičet na Chotu.

Začal brečet.

A dost.

Nikdo, ani můj vlastní táta, nebude řvát na moje kamarády.

Vystoupil jsem z auta a šel k otci, aniž by si mě všiml.

Byl ke mně stranou, tak jsem udělal ze zlosti to jediné, na co jsem se zmohl.

Praštil jsem vlastního tátu...