Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 10. - Přátelství a policie

Ikariin POV:

Zvuk budíku nikdy nezněl tak zle.

Nedalo se nic dělat.

Musela jsem vstávat, rychle se obléct a sejít dolu.

„Snídani máš na stole." řekla moje maminka, aniž by se obrátila od plotny. V obýváku jsem si všimla brášky. Seděl s Miku na gauči a koukali společně na televizi.

Jediné, co na tom bylo divné bylo, že Miku seděla od Sunata několik stop a pořád ho sledovala. Tiše jsem se naklonila k mámě.

„Ona se ho bojí?"

Máma hlasitě položila misku, kterou zrovna myla ve dřezu. „Kdybys jen tušila, jak mi trhalo srdce, když jsem viděla, jak se jí ráno snažil přesvědčit, aby k němu šla!"

„Uklidni se. Jsem si jistá, že je to jen nedorozumění. Určitě to on nebyl." položila jsem jí chlácholivě ruku na rameno. „Miku se teď Sunata bojí jen kvůli tomu, z čeho ho obvinili. Až se to vysvětlí, určitě všechno bude jako dřív."

„Snad máš pravdu."

„Navíc," zakousla jsem se do snídaně. „teď máme na starosti určitě lepší věci než se zaobírat nějakou tupou křivdou z minulosti."

„Jako třeba?" zeptala se máma.

Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem pak vypustila z pusy, ale nic jiného mě bohužel nenapadlo.

„Svatbu."

Máma se usmála. „Já věděla, že se na to dřív nebo později začneš těšit."

To nebyla pravda. Netěšila jsem se na to ani trochu.

Domluvené sňatky jsou záležitostí asi tak sedmnáctého století.

Musela jsem na to myslet a podle toho jsem také vypadala.

Celý den ve škole jsem na nic nereagovala. Samozřejmě, že jsem ostatním ze třídy, ani učitelům, neřekla, že se vdávám. Rodiče mi řekli, když jsem se jich na to ptala, že si nechám zatím svoje příjmení, a po maturitě se uvidí.

Když jsem šla domů, vzala jsem to přes park.

Koukala jsem se kolem sebe a viděla betonový stůl a lavičky u něj. Rozhodla jsem se, že si k němu sednu a zkusím si to nechat projít hlavou. Pak jsem uviděla něco, co mě zarazilo. Na trávě vedle stolu seděli tři chlapci. Dva měli černé vlasy a jeden byl blonďák. Jeden černovlasý a ten blonďák objímali toho třetího, který plakal.

Šla jsem k nim.

Jak jsem se blížila, uvědomila jsem si, že dva z nich znám.

Ten jeden byl ten kluk, který po mši, na které jsme byli, dal pěstí svému otci, protože si dovoloval na paní Segawu.

A ten druhý...

„Choto?" oslovila jsem ho.

Chota vzhlédl a viděla jsem, že má obličej celý červený a pláče.

„Kdo jsi?" zeptal se mě, nebo spíš vyštěkl, ten blonďák.

„Ikari." odpověděl Chota místo mě.

Ti dva kluci, Arisu a Karube se jmenovali, mi vyložili, copak se stalo. Já jsem jim pak řekla, kdo vlastně jsem a proč se svatba vlastně koná.

Rozhodli jsme se, že půjdeme někam, kde na všechno můžeme zapomenout.

Nakonec jsme se dostali do cukrárny.

Než jsme vůbec snědli svoje jídlo, bylo pět hodin odpoledne.

V tom mi zazvonil telefon. Matka volala.

Salva výčitek se ozvala z druhého konce. Moje matka mi řekla, abych okamžitě přišla domů a že jsem měla být doma už před pěti hodinami.

Chtěla jsem vyrazit domů, ale kluci trvali na tom, že mě doprovodí.

Když jsme dorazili domů, byla už tma.

Vstoupili jsme do dveří a viděla jsem tu sešlost.

Paní Segawa, moje matka i otec, Sunato a babička.

„Tak, my čekáme." řekla moje matka.

Chota se úplně sesypal. Řekl mojí i jeho matce popravdě, co se stalo.

Všichni vypadali vyděšeně z toho, co Chota udělal. Moje matka řekla jen jedinou věc.

„Já říkala, ať si najde nové kamarády."

Jeho matka přikývla. Bylo vidět, že je na spadnutí hádka.

„Arisu, Karube," oslovila kluky Chotova maminka.

„Je mi líto, ale nepřeji si, abyste se dál vídali."

Karube a Arisu vypadali naprosto zničeně. Chota vůbec nereagoval.

Vůbec jsem nevěděla, co dělat.

Tohle už nemůže být horší.

Bohužel mohlo.

Ozvalo se opravdu hodně hlasité bouchání na dveře. Někdo bouchal jako blázen a křičel jako dva blázni.

„POLICIE, OTEVŘETE!"

Aniž by se někdo vydal ke dveřím, rozrazily se samy a dovnitř vtrhla ozbrojená jednotka.

Někdo, patrně velitel, střelil směrem do podlahy, aby zjednal klid. Všichni si zacpali uši. Velitel ukázal na Sunata. „OKAMŽITĚ DEJTE RUCE ZA HLAVU!" vyštěkl na něj. Bratr poslechl, ve tváři ani náznak nepokoje. Jakmile to udělal, jiný policista mu na ruce nasadil pouta, chytili ho další dva a vedli ho pryč. Šéf jednotky pak přišel k nám.

Sundal si helmu a viděli jsme, že je to policista, se kterým jsme mluvili, když jsme byli na stanici.

„Omlouváme se za ten násilný příchod a zmatek, ale máme pro vás velice špatné zprávy. Je mi to líto, ale otisky, které byly nalezeny na místě činu, na rukojeti nože a na oběti, a vzorky spermatu, které byly odebrány, se shodují s otisky a vzorky vašeho syna, Sunata Bandy. Půjde zítra před soud, přičemž pokud bude shledán vinným, bude odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody, a pokud nebude jiná možnost, je i šance, že bude odsouzen k trestu smrti. Ty dveře a tu podlahu vám zaplatím sám, ale bohužel pro vás, už pravděpodobně není možné, aby se z tohoto váš syn dostal jako nevinný. Zítra se prosím ve dvanáct hodin všichni Bandovi dostavte do soudní síně Zetsubo."

Všichni jsme ztuhli nad tím, co nám řekli.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Bráška...

On to opravdu udělal...

Chotův POV:

Tak tohle bylo to, co Bandovi skrývali...