Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 9. - Vodka je špatný rádce

Chotův POV:

Když jsem sešel dolu, oblečený ve své školní uniformě, s batohem na zádech, dvojčata seděla v obýváku a koukala se na nějaký film, sestra vzadu zalévala zahradu a brácha zrovna myl nádobí. „Dobré ráno, ty ospalče." řekla máma, přiběhla ke mně a dala mi pusu. Udělala jsem ti snídani, ale bohužel, spal jsi tak dlouho, že už nemáš na snídani čas." ukázala hlavou na hodiny na zdi. Bylo 7:35. „Za pět minut ti jede autobus. Měl bys jít." řekla s přívětivým, omluvným úsměvem.

Kdyby tak věděla.

Vyšel jsem z domu a dělal, že jdu na autobusovou zastávku. Tu jsem však minul, vytáhl jsem mobilní telefon a otevřel chat s partou.

CHOTA: Čekám na vás v parku, dneska nemám na školu náladu.

Karube napsal, že dneska práci také přeskočí. Arisu píše, že už razí.

Cestou jsem se stavil v samoobsluze. Chtěl jsem si koupit jen nějakou sladkost na uklidnění. Už zase mi to prolétlo hlavou.

Já jsem zasnoubený...

Popadl jsem bonboniéru lagunu a odnesl jsem ji ke kase. Pak se stalo to, co mi zavařilo poté celý den.

Obrátil jsem hlavu doprava.

„Raději mi ukažte občanský průkaz, ať v tom máme pořádek." požádala prodavačka.

Za pár minut jsem už vyšel ze samoobsluhy, v jedné ruce s bonboniérou, ve druhé ruce s taškou plnou láhví.

Dorazil jsem do parku a podíval se, co jsem to vlastně koupil. Dvě vodky, jedna whisky a jedno víno. Otevřel jsem vodku a zkusil se napít. Nikdy jsem takovou chuť necítil. Byla štiplavá, hořká, a byla velice cítit. Přesto na ni bylo něco podivně dobrého. Chutnala mi. Zkusil jsem vypít další lok.

Než stačili dorazit Arisu a Karube, měl jsem v sobě celou láhev a cítil jsem se strašně divně.

„Arisu! Karube!" volal jsem na kamarády, když jsem je spatřil přicházet.

Karubeho POV

Jakmile jsme s Arisuem tu scenérii spatřili, přidali jsme do kroku a klusali jsme k němu.

„Tak ten je nalitej jak cihla!" komentoval Arisu. „Jako pupen!" dodal jsem.

Popadli jsme našeho kamaráda za ruce a zvedli jsme ho tak, aby se postavil. „Choto, proč ses tak zřídil, proboha!?" zeptal jsem se ho. Chota něco mumlal a smál se na celé kolo. Jediná srozumitelná věc bylo prohlášení, že jeho život jde do sraček. Pak se rozesmál a chtěl odejít. „Víte, co?" zeptal se nás. „Podle mě bychom mohli jít do nějakýho klubu a vožrat se jak nikdy!" prohlásil. „Ty už opilej seš." řekl Arisu a pokusil se Chotovi podržet ruce. Ten ho odstrčil. „Hele, ruce pryč, ty gamerská sračko!" zařval na Arisua náš opilý přítel a utekl, přičemž se mu několikrát podařilo málem upadnout. „Jdeme." řekli jsme s Arisuem jednohlasně a rozběhli jsme se za ním.

U kašny se nám ztratil z dohledu.

„Kde je!?"

najednou jsme uslyšeli několik klaksonů aut, skřípění brzd a nadávání ve stylu „Hele, neumíš se rozhlídnout, ty blbečku!? Svítila červená!"

„Něco mi říká, že Chota šel tamtudy." řekl jsem Arisuovi a ukázal jsem směrem na přechod. Utíkali jsme směrem kolem policejní stanice. Před ní se Chota zhroutil na zem a začal zvracet. Často nepil, a tak mu ta vodka asi moc dobře neudělala. Mezi zvracením nám vyložil, že včera ho donutila jeho matka přede všemi požádat tu jeho nucenou přítelkyni, Ikari, o ruku. „Pane jo..." vyslovil se Arisu.

Vzali jsme Chotu a odnesli ho. Pak jsme ho vedli pryč. Chotovi zazvonil telefon. Vytáhl jsem mu ho nenápadně z kapsy a podíval jsem se, kdo volá. „Paní Segawa..." oznámil jsem Arisuovi. Nevěděl jsem, co dělat, tak jsem přijal hovor a dal si jej k uchu. „Choto, prosím tě, na internetu mi vyskočilo, že máš absenci na první i druhé hodině! Proč nejsi ve škole!? Co se děje!?" Nechtěl jsem Chotu dostat do problémů. Tak jsem musel změnit hlas. „Promiň, mami, jsem dneska s Ikari, chtěl jsem se s ní trošku seznámit, však víš."

Paní Segawa se na druhém konci nadechla. „Aha, ale to jsi mi měl říct. Určitě bychom to nějak vymysleli, místo toho, abys šel za školu. No, promluvíme si o tom, až přijdeš. Musím už jít do práce."

Věděl jsem, že paní Segawa lže. Ona je žena v domácnosti. Žádnou práci nemá. Bylo mi jasné, že razí, aby Chotu našla.

To jsme nemohli dopustit.

Šli jsme zpátky do parku a čekali, jestli nevystřízliví. Pořád jen blábolil a litoval se. My se ho snažili utěšit a uklidnit.

Pak se rozbrečel.

Když jsme pomocí velkých hodin, které byly na jednom sloupu v parku, zjistili čas, překvapilo nás, kolik už bylo.

Právě minulo půl jedenácté.

Pořád jsme seděli v tom parku. Chotu už asi opilecká nálada úplně opustila. Nikdo z nás neměl zrovna náladu se smát, ani provádět blbosti. Místo toho jsme se jen všichni tři objali a mlčeli jsme.