Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 11. - Beznaděj

Arisuův POV

Vůbec ničemu jsem nerozuměl. Když nás Bandovi vyprovodili z domu, začali jsme o tom s Karubem mluvit.

„Co se to tu sakra děje!?" zvolal naštvaně Karube. Já se jen usmál. „Právě paní Segawa utla naše přátelství s Chotou, vykopli nás odtamtud a Bandovi mají v rodině psychopata." zhodnotil jsem situaci. „No, skvěloš." rozhodil rukama Karube. „Ještě tady chybí chodící ruka a můžeme jim říkat Addamsovi..." „Musíme z toho Chotu vysekat, ať se jim to líbí, nebo ne." „Neboj se, něco vymyslíme." zamnul si ruce Karube.

„Prosím tě, ty hlavně nemysli." řekl jsem. Ne že bych zpochybňoval Karubeho nápady, ale problém byl v tom, že nejdříve konal, a až pak teprve se uráčil myslet.

„Myslím, že myslíš na to samé, na co myslím já." řekl Karube. Zeptal jsem se ho, jen proto aby z toho nebyl průser jako tehdy, když jsme přestříkali černým sprejem značku jednomu autu a majiteli ho odtáhli policajti.

Musím uznat ale, že ten plán, který mi vysvětlil, měl jen málo chybiček.

S tím se dá ovšem něco udělat.

Chotův POV

Tak tohle jsem posral! Všechno se posralo! Máma mě prostě odstřihla od mých nejlepších a zdůrazňuji, jediných přátel. Teď jsem měl jenom Bandovy a svou pošahanou rodinu.

Máma mě naložila do svého auta a odjeli jsme. Něčeho si ale všimla. Začichala a obrátila se s naštvaným výrazem. Poručila si věc, kterou jsem opravdu nevěděl, jestli vážně chce.

„Dejchni na mě!"

Nechtěl jsem si to dělat horší, tak jsem to udělal. Zřejmě i přes ten časový rozdíl byla z mého dechu pořád cítit vůně alkoholu.

Plesk.

Moje matka mi dala facku.

„TY JSI NAPROSTO NEZODPOVĚDNEJ! DOUFALA JSEM, ŽE TEN DOMLUVENÝ SŇATEK TĚ ASPOŇ TROCHU NAUČÍ, JAK SE MÁŠ CHOVAT JAKO DOSPĚLÝ! VÁŽNĚ!? NEŠEL JSI DO ŠKOLY A JEŠTĚ K TOMU JSI SE OPIL A ŠEL S ARISUEM A KARUBEM CHLASTAT!? A K TOMU, DO TŘETICE, JSI MI JEŠTĚ LHAL, ŽE JSI SE SVOJÍ PŘÍTELKYNÍ, ABYSTE SE POZNALI! JÁ UŽ FAKT NEVÍM!

Máma začala brečet.

Ve mně to vyvolalo extrémní zlost.

„Táta má pravdu." řekl jsem potichu.

„Prosím?" zeptala se máma ubrečeným prosebným pohledem. „Kdybys mě nenutila do sňatku, tak by se to nikdy nestalo!" zařval jsem na ni. Vystoupil jsem z auta a nechal jsem ji tam.

Už to nijak maskovat nemůžu.

Nenávidím ji...