Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 5. - Bandovi na stanici

Ikariin POV

Můj táta svíral volant tak těsně, že mu klouby málem zbělely.

Pořád mají vztek na brášku? To mu nevěřili? On říkal přece že to neudělal! Určitě je to nějaký omyl.

Naše auto zastavilo u policejní stanice a vystoupili jsme. Babička se obrátila ke mně a mé mladší sestřičce. „Nebylo by lepší, kdyby Ikari a Miku čekaly v autě? Podívala jsem se na Miku. Bylo na ni vidět, že se bojí. To, co říkala policie bylo nereálné. Bráška přece není žádný psychopat...

Jakmile nás uviděl policista sedící za stolem, vstal a s vážným výrazem ve tváři se mu roztřásly rty při jednoslovné otázce.

„Bandovi?"

Všichni sborově přikývli. Táta s mámou měli v očích přísné, ale ustarané výrazy, Miku začínala natahovat a babička naplno plakala do papírového kapesníku. „Jen pro začátek." sepjal policista ruce. „Vám chci říct, že ta situace je velice vážná, protože právě probírá rozbor otisků, které jsme sejmuli z nože, který byl patrně použit k usmrcení oběti. Tyto otisky byly nalezeny na všech třech místech činu. Všechny oběti měly stejné bodné rány a rovněž měly všechny na sobě také známky znásilnění."

Babička se rozplakala ještě usedavěji. Policista se obrátil k tátovi.

„Nicméně, váš syn nám poskytuje informace o tom, že v době, kdy byly skutky páchány, byl váš syn s Vámi v garáži a pomáhal opravit auto. Můžete potvrdit jeho alibi?"

Táta se podíval na lavičku za recepcí, za sklem. Viděli jsme ze strany brášku. Koukal do telefonu a ani o nás nevěděl. Byla mu dlouhá chvíle. Ani se mu nedivím, byl přeci nevinný, no ne?

Táta si povzdychl. „Ano. V tu dobu mi opravdu pomáhal v garáži. Svědek, o kterém jste mluvil včera, viděl pravděpodobně vybíhat z místa činu někoho jiného."

„Dobrá." řekl policista. „Tím pádem je to tvrzení proti tvrzení a vašeho syna už tady nemůžeme nadále zadržovat. Ozveme se Vám, až nám přijdou zprávy z rozboru krve a těch zmíněných otisků, a také výsledky psychologického testu. Můžete odejít. Vašeho syna pustíme hned za Vámi."

Odešli jsme ze stanice a čekali. O pět minut později už bráška přišel. „Sunato..." oslovila ho babička. „To, co o tobě tvrdili, to není pravda. Řekni, že to není pravda!" pronesla zoufale. Sunato potřásl hlavou. „Já to vážně neudělal. Říkal jsem to přece už od začátku."

„Sunato," oslovil ho táta. „tohle je za tenhle měsíc už tvoje třetí pletka s policií. Nevím proč, ale mám pocit, že ti prostě nemůžu věřit. To, jak všechno odmítáš s ledovým klidem, jako kdyby vražda tří znásilněných žen bylo snad v pořádku. Babička to nemůže unést a podívej se na svou sestru, vždyť se tě bojí!" Sunato se podíval na Miku, která pořád měla v očích slzy, a klekl si k ní s ustaraným omluvným výrazem. „To přece není pravda, že se mě nebojíš, miláčku?" Miku neodpověděla. Jen pořád brečela. Všichni jsme se přesunuli do auta.

Cestou domů nikdo nepromluvil ani slovo.

Původně jsem zamýšlela všechny tři kapitoly, které jsem vydala dnes, vydat jako jednu kapitolu, ale nakonec jsem se rozmyslela s tím, že na víc kapitol to bude jen lepší a vám se to bude také lépe číst. Řekla jsem si, že do příběhu musím zamíchat také něco, nebo spíše někoho, z druhé série. Nakonec jsem se rozhodla pro Bandu. Jak se vám zatím líbí příběh?