Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 14. - Nákupní centrum

POV Choty

Šel jsem s paní Bandou do jejího auta. Šel jsem jako v mrákotách. Nechtělo se mi věřit, že zítra večer sklapne past. Kamarádi říkali, že budou mít plán.

Šel jsem do auta a všiml si, že na sedadle sedí Ikari. „Ahoj," pozdravil jsem ji a pokusil se o zdrcený úsměv. Neodpověděla. Vypadalo to, že je stejně zdrcená jako já. Celou cestu jsme všichni tři mlčeli. Jediná paní Banda se zdála šťastná.

Když jsme dojeli do nákupního centra, paní Banda šla na informace a vyškemrala si tři mapy. Jednu podala Ikari.

„Tak, Ikari, to, co hledáš, je ve třetím patře. Pomůžu Chotovi vybrat oblek a já za tebou za chvíli přijdu.

Ikari se vypravila k eskalátorům a neochotně jela do třetího patra. Já a paní Banda jsme se oddělili v prvním patře. Zašli jsme do návrhářství, které na patře bylo. Vypadalo to, že ta paní, která to tam měla na starosti, už na nás čekala.

„Dobrý den," pozdravila paní Banda. „měla bych tu být objednaná na devátou hodinu. Jsem tu s Chotou Segawou." „Dobrá," řekla paní prodavačka a přesunula se za počítač na pultě. „Vy jste Banda Kanako, že ano?" Paní Banda přikývla, a pak už jsme jenom šli dozadu.

Paní prodavačka začala nosit obleky a já si z nich měl vybrat, který z nich se mi líbí. Celkem jich bylo pět – jeden šedý, jeden černý, jeden bílý, jeden světle modrý a jeden perleťový. Já si na rozdíl od paní Bandy vybral téměř ihned.

„Líbí se mi ten černý."

„Choto, zlatíčko," položila mi ruku na rameno. „nechci nějak hanit tvůj vkus, ale když si vezmeš černý oblek, budeš vypadat, jako když jdeš na pohřeb, a ne na tvou vlastní svatbu."

Paní Banda chtěla očividně, aby vše bylo podle jejích představ. Musím jí něco uznat. Bude to určitě skvělá tchýně.

Nechala mě si vyzkoušet všechny obleky, a nakonec jsme se shodli na tom světle modrém. Prodavačka ho zabalila a my odjeli nahoru po jezdících schodech. Když jsme přišli do krámu, paní Banda mě zarazila. „Ne, ne." řekla mi a ukázala na blízkou lavičku. „Vím, že je to nejspíše jenom pověra, které věří už jen blázni, ale když uvidí ženich nevěstu ve svatebních šatech před obřadem, tak to přinese smůlu."

A na co bych jí potřeboval ještě víc. Poslechl jsem paní Bandu a sedl si na lavičku.

Ikariin POV

Šaty, které jsem si vybrala, měly jednoduše šitou sukni a neměly ramínka. Už předtím jsme se s mámou domluvily, že si nemusím brát závoj. Připadalo mi to víc než sexistický a staromódní zároveň. To si rovnou můžu vzít arabský šátek.

Když máma přišla, právě jsme byli hotoví.

„Ikari, vypadáš nádherně. Vezmeme je."

Šaty jsme koupily, ale nastaly malé trable u placení. Šaty stály víc, než máma čekala. Jinak to bylo ale celkem v pohodě. Netěším se ale i tak, až to budu mít na sobě. Cítila jsem se, jakože mám na sobě vinu za to, že nejsem dostatečně nezávislá. Vím ale, že dneska má doslovnou vinu na sobě jiný člen naší rodiny.

Karubeho POV

Celou noc jsem nespal a přemýšlel o té věci s Chotou a svatbou.

Nicméně do práce jsem musel.

Stál jsem za barem a zrovna čistil skleničky. Můj šéf si nejspíš musel všimnout, že se něčím užírám, protože pak si se mnou přišel o polední pauze promluvit. Zeptal se mě, zda mě něco trápí a jestli mi může nějak pomoct.

Už jsem to nemohl držet v sobě a jen jsem se mu svěřil.

Nechtělo se mi mu říkat, samozřejmě, že se s Arisuem chystáme překazit kamarádovi svatbu, tak jsem jednoduše řekl, že se s kamarádem chystáme něco udělat, ale když to uděláme, někomu to ublíží. Na druhou stranu, když to neuděláme, ublíží to jinému. Pak jsem se zeptal, co mám dělat.

Musím šéfovi přiznat, že to zvládl skvěle. Nesnažil se ze mě vylomit podrobnosti. Jenom mi řekl, že bych se měl snažit zachovat „správně", protože naše rozhodnutí určují, jací jsme lidi.

Podle mě docela dobrá rada.

Když do práce přišla Emi, docela jsem se uklidnil. Chota a Arisu mají zatím čas na to něco vymyslet. Něco mě však napadlo.

Kdy ta svatba vlastně je?

Chotův POV

Když jsme s paní Bandou a Akari odcházeli z centra, vymluvil jsem se, že musím jít na záchod. Paní Banda, nic netušíc, mě pustila na záchod, že si mám rychle dojít a já vytáhl telefon. Zavolal jsem Arisuovi.

Podle toho, jak zněl, když se ozval, jsem ho právě vzbudil.

„Arisu," oslovil jsem ho. „Choto, promiň, že to říkám takhle, ale já bych se docela rád dospal, protože dneska v noci se mi zdál opravdu divný sen. Byla tam prostě ženská s dlouhými černými vlasy v nějaké zahradě plné bílých růží. Byla oblečená jako královna a na tváři měla červené srdíčko. Potom jsem..."

„Svatba je zítra." přerušil jsem ho.

Soudě dle šelestění deky a toho, že nejspíš spadl z postele, se Arisu naplno probudil, když jsem mu tuto skutečnost oznámil. „C-Co!?" zakoktal. Zopakoval jsem mu to a byl jsem si téměř jistý, že Arisu začal přecházet kolem dokola. „Musíme jednat rychle. Musíme vymyslet plán." Byl jsem téměř na pokraji nervového zhroucení a on je takhle optimistický? Nevěděl jsem, jestli ho mám chválit, nebo mu vynadat. Nakonec jsem mlčel. Domluvili jsme se, že zavolá Karubemu, zeptá se ho, jestli si může vzít v práci volno, s tím, že půjdou společně ven a zkusí vymyslet plán.

A já? Já mám jít do školy a, cituji, s ničím si nedělat starosti.

Vrátil jsem se za paní Bandou a Ikari. Když jsme nastoupili do auta, bylo kolem půl jedenácté, takže jsme příliš nespěchali. Dojeli jsme k mojí škole a já vystoupil. Bylo mi jasné, že s kluky budeme muset jednat rychle.