Betrothed / Zasnoubený [Alice in Borderland FF]

Kapitola 13. - Čas se chýlí

Chotův POV

Jel jsem v sanitce u maminky a pohladil ji po čele. Cítil jsem se za to špatně.

Udělalo se mi špatně, když jsem uviděl, jak z ní kape krev na podlahu sanitky.

Jízda trvala jen několik málo minut, a když jsme přijeli do nemocnice, hned mámu odvezli na pohotovost.

Já musel počkat venku.

Paní recepční hned nechala zavolat mediky a doktory.

Za mnou poté přišla paní oblečená ve sterilizovaném modrozeleném oblečení, s rouškou na obličeji. Tu si záhy sundala. Byla to doktorka, která se měla o moji matku postarat na pohotovosti.

Musel jsem počkat před sálem. K velkému oknu, skrz které bylo vidět do místnosti, ve které matka byla, jsem nemohl. Mačkali se u něj studenti medicíny – nemocnice, do které matku odvezli, byla fakultní nemocnice.

Seděl jsem na sedačce a koukal z okna. Zrovna začínalo svítat.

Jeden z mediků si sedl ke mně. Měl polodlouhé obarvené blond vlasy a kočičí pohled v očích. Pod nosem měl jemné chmýří. „Choto," oslovil mě. Já se na něj podíval. Byl o pár centimetrů vyšší než já. „tvoje maminka bude v pořádku. Za chvíli bude v pořádku. Doslova - zašijeme jí rány a pustíme jí domů."

Já jsem za to mohl.

Ani jsem si neuvědomil, že to říkám nahlas.

„Prosím?" zeptal se medik.

„Promiň...te?" nebyl jsem si jist, jestli mu mám tykat, nebo vykat. Mně je osmnáct, jemu bylo tak okolo dvaceti.

„Tykej mi, jsem na to zvyklý."

Usmál jsem se. „Matka chtěla tu sebevraždu spáchat kvůli mně."

Musím tomu medikovi uznat, že je dobrý, vůbec mě neobviňoval, ani nic podobného. „Víš, okolo naší rodiny se poslední dobou děje hodně špatných věcí a včera jsme se pohádali. Kvůli mně jí to málem dohnalo." Rozbrečel jsem se. Medik mě pohladil po zádech. „Nechceš na kávu? Zvu tě." Podíval jsem se na hodiny. Bylo šest hodin.

Najednou jsem si něco uvědomil.

Budu muset jít dneska do školy. Venku už se rozednívalo.

Byl bych přijal jeho pozvání na kávu, kdyby nás nevyrušil příchod mých sourozenců. „Choto!" zakřičela dvojčata a objala mě. Moje nejstarší sestra zřejmě poznala, že chlapec vedle mě je medik.

„Jak je na tom naše maminka?" zeptala se. Medik se vrátil do role medika. „Paní Segawa překonala krizi a je stabilizovaná. Zanedlouho jí budeme moct pustit domů do vaší péče."

„A můžeme ji vidět?" zeptala se moje nejstarší sestra. Medik se zvedl a zaklepal na dveře. Šel dál a za pár vteřin se vrátil. „Můžete jít dovnitř."

Všichni šli do pokoje, ve kterém byla naše matka.

Já jsem šel jako poslední.

Matka byla vzhůru a brečela.

„Omlouvám se ti, Choto..." řekla a sklopila zrak. Já jsem ji objal a musel jsem to říct. I když jsem ji začal nenávidět, nesnesl jsem ji tam takhle vidět. Pořád to byla moje rodina.

„Já se ožením. Mně to nevadí..."

Máma se usmála a rozbrečela se ještě víc.

Potom mě objala a do ucha mi zašeptala jediné slovo.