Poté co se Helsigarda, Vlada a Jolanda konečně nadobro zbavily svého věznitele jménem Morový doktor a převzaly jeho firmu, která je proslulá prodejem smrtícího nápoje zvaného Koka-Kola, byly přesvědčeny, že už je žádné problémy nečekají. To se však...
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Než se tyto tři slepice konečně naložily do útrob své značkové ponorky, tak bylo již pravé poledne a slunce jim pražilo na jejich špatně rozdělenou pěšinku. Byly kvůli tomu ještě více nepříjemnější, než normálně, pokud to vůbec bylo možné. Naštěstí do půl hodiny přišly dokonce i na to, jak se ta ponorka zapíná, takže už mohly vyrazit.
Jejich dopravní prostředek byl vskutku luxusní. Tolik kovu na jednom místě ještě nikdy neviděly. Dokonce ani okovy, ve kterých je dlouhé roky držel jejich zesnulý věznitel v době, kdy se ještě zvládaly trochu bránit, nebyly vytvořeny z tolika kovu. A ten výhled! Ten byl dokonalý. Všude kolem plula nějaká havěť a ze dna moře rostla jakási mořská tráva, jejíž listy vypadaly, jako by je někdo sežvýkal a vyplivl zpátky do moře. Byly z toho úplně unešené.
"Vidíš to?" podívala se na Vladu Helsigarda.
"To jsou ryby," žasla Vlada.
"Vy jste snad nikdy neviděly ryby?" zeptala se otráveně Jolanda a tím tak, jako vždy zkazila všechnu zábavu. Helsigarda a Vlada po ní střelily nesouhlasným pohledem, ale ani jedna radši nic neřekla.
Jolanda už také radši zavřela klapačku a místo toho zašla do vedlejší místnosti, kde se začala přehrabovat ve svých zavazadlech. Zanedlouho se vrátila s obřím balením smažených brambůrků.
"Nemáte hlad?" zeptala se jich a Vlada s Helsigardou se na ni okamžitě vrhly. Takže se spolu začaly cpát brambůrkama jako prasata a doplnily tak svoji zásobu tuků v těle, bez které by jinak zemřely dlouhou a bolestivou smrtí.
"Přesně tohle jsem potřebovala," libovala si Vlada s plným břichem. Už téměř zapomněla na Jolandino nesnesitelné chování. Naopak Helsigarda na Jolandu stále hleděla poněkud nakvašeně. Rozhodla se však nekazit Vladě dobrou náladu.
"Kam, že to jedeme?" zeptala se zničehonic Vlada Jolandy.
"Už zase jsi zapomněla? Vracíme se zpět do Evropy," pohlédla na ni Jolanda se zmatením ve tváři.
"Do Evropy? My jsme snad byly někdy v Evropě?" nechápala Vlada, neboť její paměť poslední dobou značně pokulhávala. Bohužel pro ně na jejich soukromém ostrově nežil žádný doktor, který by se na Vladu mohl podívat. Na druhou stranu po svých zážitcích s jedním pověstným doktorem se nebylo čemu divit, že se doktorům vyhýbaly jako čert kříži. Dalo by se až říci, že z nich měly panický strach.
"A kde sis myslela, že jsme bydlely předtím, než jsme se nastěhovaly na náš ostrov?" zeptala se jí Jolanda a přitom se snažila pochopit, proč se Vlady paměť nachází v takhle chabém stavu.
"No přece někde ve Vidlákově, ne?" Jolandě se trochu ulevilo, že si Vlada vybavovala alespoň jméno města, ve kterém na nich prováděl jejich zesnulý věznitel nehumánní pokusy. Na druhou stranu by pro ni nejspíš bylo lepší, kdyby si zrovna tohle nepamatovala.
"A kde si myslíš, že ten Vidlákov byl?" ptala se Vlady s nadějí, že si snad na něco vzpomene.
"No, já vlastně nevím," snažila se rozpomenout, ale marně. Jolanda usoudila, že tahle konverzace už nikam nevede, a odešla se zavřít do vedlejší místnosti, kde nepřítomně hleděla do stropu. Bylo to pro ni těžké. Ne, že by na tom byla o moc lépe než Vlada a Helsigarda, ale narozdíl od nich jí stále zůstala alespoň špetka její téměř vyhynulé inteligence. To ona se teď starala o vše, co bylo k vedení jejich firmy potřeba. Věděla, že vést ji sama, je pro ni takřka nemožné. Bylo jí jasné, že bez pomoci pomalu ale jistě zkrachuje. Dlouho si to nechtěla přiznat, ale dál už to takhle nešlo. Pokud nesežene někoho, kdo by jí s její firmou pomohl, tak ji bude muset prodat.
