Helsigardino tajemství

Návrat do starého vězení

Přišlo ráno a s ním i onen osudný den. Helsigarda, Jolanda a Vlada se chystaly do bunkru Morového doktora. Do svého starého domova. Na místo, jež jim nepřineslo nic jiného než utrpení.

S kyselým výrazem ve tváři si naložily batohy hromadou brambůrků a vydaly se ven ze svého luxusního hotelu.

"Jsi si jistá, že děláme správnou věc?" oslovila Helsigardu Jolanda, "co když děláme chybu? Jakou máme jistotu, že mu můžeme věřit?"

"Žádnou nemáme. Ale je to naše jediná možnost. Nemáme co ztratit."

"Máme co ztratit. Budeme snad jen doufat, že si z nás neudělá pokusné králíky tak, jako to udělal Morový doktor? Vždyť to byli přátelé! Nemyslíš si přeci, že by snad mohl být jiný než on?"

"Já se s Morovým doktorem taky přátelila."

"A pak tě zabil, když jsi přestala, a já tě musela oživit! Proč myslíš, že nezabil i jeho?" zvýšila hlas Jolanda.

"Jejich vztah byl čistě pracovní. Nemá důvod nás zabít," snažila se jí dodat trochu naděje, ačkoliv jí sama mnoho neměla.

"A ty mu ho chceš dát! Až získá to, co chce, tak pro něj přestaneme být důležité. Budeme pro něj tak akorát překážka."

"Máme snad jinou možnost? Bez jeho pomoci naše firma zkrachuje. Víš to moc dobře."

Jolanda sklopila pohled. V hlavě jí to šrotovalo tak intenzivně, jak toho byl její miniaturní mozek jenom schopen. Věděla, že to bylo jejich jediné východisko a neskutečně se jí příčilo. V hlavě zápasila mezi dvěma možnostmi a ani jedna se jí nezdála lepší. Pak se ale znovu podívala na Helsigardu a pohlédla jí přímo do očí.

"Máš pravdu," vydechla s těžkostí v hlase, "musíme tam jít a získat ten recept."

Helsigarda se na ni vděčně usmála a na krátkou pomíjivou chvíli se přestala na celý svět tvářit jako sopka před výbuchem.

Zbytek cesty pokračoval v ponurém tichu. Ani jedna z nich nebyla nadšená z toho, kam měly namířeno.

"Tak jsme tady," oznámila nervózně Helsigarda při pohledu na garáž, která dříve bývala domovem Morového doktora.

"Kde to jsme?" prohlížela si Vlada garáž, jako by ji snad viděla poprvé.

"Už zase si nevzpomínáš? Tady jsme dřív bydlely. Ale neboj, jdeme sem jen na chvíli," odpověděla jí Jolanda zdráhavě.

"Jdeme teda dovnitř, nebo tu budeme jenom tak stát?" začala Helsigardě opět docházet trpělivost.

"Asi budeme muset," povzdechla si Jolanda a stočila pohled z Vlady na Helsigardu, "máš klíče?"

"Někde bych je tu měla mít," vyhrabala ze svého batohu malý svazek klíčů a vydala se ke dveřím garáže. Strčila klíče do zámku a začala s nimi otáčet na všechny světové strany. Pak jí však po přibližně celé věčnosti docvaklo, že ty klíče vlastně vůbec potřeba nebyly, protože bylo celou dobu odemčeno. S mírně překvapeným výrazem otevřela dveře a pokynula Jolandě s Vladou, aby se vydaly za ní.

Prošly místností na druhou stranu, kde byly dveře podobající se dveřím od trezoru. Ty však na rozdíl od vstupních dveří byly zamčené.

Helsigarda se opět chopila otevření dveří a zadala velmi složitý číselný kód, kterým se dveře odemykaly - 1234. Dveře se bez sebemenšího problému otevřely, a tak mohla Helsigarda vejít dovnitř a sejít po schodech dolů do suterénu, kde musela odemknout další dveře tím samým kódem. Takhle skvěle zabezpečené to tu bylo.

Vstoupily dovnitř, kde byl obývací pokoj. Rozhlédly se kolem a okamžitě se jim naskytl pohled na obrovský binec, který mohl konkurovat i tomu, co se nacházelo venku v ulicích. Skoro jako by si tu divoké prase založilo rodinu.

"Co se to tu ksakru stalo?" zakřenila se Jolanda.

"Takhle to tu nikdy nevypadalo," odvětila Helsigarda se zmatením.

"Proč jsme sem vůbec šly? Já tu být nechci," kňourala Vlada.

"Dlouho tu snad nebudeme," ujišťovala ji Jolanda, "čím dřív najdeme ty dokumenty, tím dřív odsud budeme moct vypadnout."

A tak se vydaly prohledat všechna zákoutí bunkru, do kterého marně doufaly, že se už nikdy nevrátí.