Helsigardino tajemství

Špatné zprávy

Netrvalo dlouho a dveře od bunkru byly opět uzavřeny. Jolanda ještě naposledy zkontrolovala, zda je opravdu zamkla, a pak se tryskem rozběhla za Vladou a Helsigardou. Jen Jolanda se zdržela, aby zametla veškeré stopy po jejich návštěvě. Své spolupachatelky poslala ven. Vlada by jí stejně nepomohla a Helsigarda byla takové budižkničemu, že pokud se jí vůbec podaří dohlédnout na Vladu, tak to bude zázrak. S Vladou to totiž bylo stále horší a horší. Teď už ze sebe pořádně nebyla schopna vypravit kloudné slovo a bez pomoci svých kamarádek se již neobešla. S její blbostí už se jen tak někdo měřit nemohl.

"Konečně jsi tady," pronesla netrpělivě Helsigarda, když Jolandu spatřila, a nervózně se ošila, "musíme jít."

Helsigardin tón sice jako obvykle nebyl moc přívětivý, ale to byl v tuhle chvíli Jolandin nejmenší problém. Musely se z téhle strany města co nejrychleji zdejchnout. Pohybovat se v této části Vidlákova pro ně totiž nebylo bezpečné. Tyto ulice obývalo množství individuí, kteří by se ochotně chytili jakékoliv příležitosti ulovit si něco k snědku.

Jolanda na to nic neřekla. Pouze na ni kývla hlavou a rozběhla se. Chytila Vladu za zápěstí a začala ji za sebou vláčet jako chromého osla. Helsigarda jim byla v patách. Proběhly špinavými ulicemi, jež připomínaly uličky neudržovaného zverimexu spíše než místo obývané lidskými bytostmi.

Minuly spoustu polorozpadlých baráků a cestou zahlédly několik pobudů, jak na ně posměšně, někteří až zlomyslně, hledí. Nebylo pochyb, že na tomhle místě byly jednou z nejsnadnějších kořistí, která se tu mohla ukázat.

"Kampak, slečinky?" uslyšely kdesi za sebou nepříjemně znějící chraplavý hlas, což je pouze donutilo běžet ještě rychleji. Uháněly o sto šest, dokud se před nimi nevynořil Igorův dům. Konečně se mohly zastavit.

"Blbko jedna," vytrhla Vlada ruku, kterou už měla zcela odkrvenou, z Jolandina sevření a začala s ní zběsile třást. Zírala na obtisk Jolandiny ruky, který se jí objevil na zápěstí, a zaskučela bolestí.

Helsigarda, která byla kousek za nimi, je doběhla, ale nestihla zastavit. Obličejem to napálila přímo do dveří Igorova domu, čímž je rozrazila dokořán. Z jejího hrdla se začaly linout zvuky podobající se dávícímu se volovi.

"Co to je?" zařval leknutím Igor, který stál zády poblíž dveří, a vytáhl z kapsy jakýsi malý rozprašovač. Otočil se směrem ke dveřím a zakřičel: "Nepřibližujte se! Mám zbraň a nebojím se ji použít."

"V klidu, Igore, to jsme jenom my," sebrala se konečně Helsigarda a zvedla ruce do výšky. Nepatrně otočila hlavu dozadu. "Ruce nahoru," špitla směrem k Vladě a Jolandě, aby udělaly to samé co ona.

"Helsigardo," zvolal udiveně a jeho ruka s rozprašovačem klesla, "co se děje, že jste sem takhle vpadly? A proč musíš tak ječet?"

"Jen jsem měla takovou malou nehodu," vysvětlila něco, co bylo naprosto zřejmé. "Co máš vlastně v tom rozprašovači?"

"Jenom takovou směs. Pokud ji vdechneš, tak tě to asi tak na půlhodinu vypne. Slabší jedince klidně i na hodinu."

"Tu sis vyrobil sám?" zeptala se fascinovaně Helsigarda. Igor pyšně přikývl.

"Tak tedy pojďte dovnitř a řekněte mi, jak jste pochodily," pobídl je s úsměvem. Jakmile byli všichni vevnitř, zavřel Igor dveře a pro jistotu je i zamknul. Pak se přesunul k oknům a zatáhl veškeré závěsy. Teprve potom se posadil. To brala Helsigarda jako znamení, že už může mluvit.

"Moc dobře ne," sklopila pohled, "někdo tam byl před námi. A recept nikde."

"Vážně? Jak je to možné? Vždyť Morový doktor to tam měl vždy tak dobře zabezpečené."

"No právě. Co tedy budeme dělat?"

Igor chvíli přemýšlel nad řešením.

"Nic mě nenapadá," povzdechl si, "můžu vám zkusit pomoct najít toho, kdo se tam vloupal, ale nevím, jestli je to vůbec možné."

"Prosím," zažadonila Helsigarda, "můžeme se třeba zítra domluvit na nějakém plánu."

"Dobře, zítra tedy u mě," souhlasil a už byl připraven na to, že jeho návštěva odejde, ale Helsigarda znovu promluvila.

"Můžeme tě poprosit ještě o něco?"

"Co chcete?" nepatrně si povzdechl. Doufal, že pro dnešek už od nich bude mít klid.

"No... prostě..." snažila se nalézt ta správná slova, "jde o to, že Vlada od smrti Morového doktora přichází o paměť. Jde to s ní od desíti k pěti. Mohl by ses na ni zkusit podívat?"

V hlavě mu to na pár chvil šrotovalo. Nevypadal zcela nadšeně. Pak se však zničehonic usmál od ucha k uchu.

"No jasně. Určitě mohl. Pojďte, podívám se na ni ve své laboratoři."