Helsigardino tajemství

Všude dobře, doma nejhůř

"Vlado?" mávala Jolanda Vladě už pět minut před očima. "Vlado, prober se!" došla jí trpělivost a začala jí pošetile třást rameny.

"Co to... Co se děje?" trhla sebou vylekaně Vlada, která byla až doteď duchem někde v džungli s gorilami.

"Už jsme tu," vysvětlila jí.

"Kde?" zeptala se zmateně. Její paměť ji už zase zradila.

Jolanda si povzdechla. "Ve Vidlákově, Vlado." Chvíli pozorovala její výraz s nadějí, že se jí dostane nějaké reakce, ale Vlada jen nepřítomně hleděla do prázdna.

"Vidlákov?" promluvila po chvíli trochu udiveně, "Co to je?"

"Už zase jsi zapomněla?" zeptala se jí se zoufalstvím v hlase, "Vidlákov je naše rodné město." Jolanda na ni hleděla se stále více a více se vytrácející nadějí, že si vzpomene alespoň na něco.

"Aha," prolomila po chvíli ticho Vlada. Víc z ní už Jolanda vytáhnout nedokázala.

"No... Takže... Prostě si běž pro kufr a pak jdi ven. Já tam za chvíli přijdu," poslala ji pryč ze vzducholodi, kde na ni už čekala Helsigarda, která neměla náladu ani trpělivost pozorovat Jolandinu snahu o probrání Vlady z transu, takže si radši pobrala všechna svá zavazadla a šla na ně čekat venku.

Poté co se Vlada konečně zdekovala ze vzducholodi, šla Jolanda pro svá vlastní zavazadla. Její myšlenky se stále upínaly na jedinou věc - Vladinu paměť. Vlada byla vždycky trochu zapomnětlivá, ale poslední dobou to s ní šlo od desíti k pěti. Bylo jen otázkou času, než Vlada zapomene i své vlastní jméno, a to Jolandu děsilo.

S pochmurnou náladou vzala své kufry a vydala se ven, kde ji už netrpělivě očekávala Helsigarda s Vladou. Vykročila ze vzducholodě a do nosu ji okamžitě praštil pach mršiny a odpadků. Rozhlédla se proto okolo sebe a důvod tohoto neskutečného smradu jí byl okamžitě znám. Jako první jí totiž padlo do oka ohromné množství bordelu a pobíhající krysy všude kolem. Ještě před chvílí si nebyla zcela jistá, zda se opravdu nachází ve svém rodném městě, ale teď už jí bylo naprosto jasné, že je ve Vidlákově. Takhle totiž páchnul jen a pouze její domov.

"Konečně jsi tady. Už jsem si myslela, že mi každou chvílí zdřevění nohy," utrousila Helsigarda, jejíž nálada se zdála být ještě horší než předtím.

Jolanda už se dále nedokázala ovládat. Helsigardiny poznámky pro ni byly poslední kapkou a její celodenní frustrace vytryskla na povrch jako gejzír.

"Můžeš už konečně zavřít hubu?" zvýšila na ni hlas, "už mi vážně lezeš na nervy."

Helsigarda na ni jen zmateně zírala. Na nic dalšího se nezmohla.

Jolanda se už znovu nadechovala, aby z pusy vypustila další jekot, ale nakonec už ničeho dalšího schopná nebyla. Nejspíš už zase potřebovala doplnit své zásoby tuku.

"Vemte si kufry," rozkázala jim nakonec a rozešla se do centra města. Vlada se za ní okamžitě vydala, jenom Helsigarda se trochu zdráhala. Nakonec jí však v jejím chorém mozku zázračně docvaklo, že bez Jolandy by nebyla schopná ani přejít přes silnici, takže se za ní také vydala.

Prošly spolu několika klikatými ulicemi, než se dostaly na náměstí.

"Jolando, kam to vlastně jdeme?" prolomila po chvíli nepříjemné ticho Helsigarda.

"Do hotelu," odpověděla jí úsečně a dále je vedla do postranní uličky, kde to páchlo, jako by tam snad někde na hromadě odpadu leželo tucet mrtvých krys.

Helsigarda si okamžitě zacpala nos a Vlada hned po ní, zatímco Jolanda se tvářila zcela netečně.

Udělaly jen pár dalších kroků, než se Jolanda zastavila před jakousi starou rozpadající se budovou, která už nejspíš byla na zbourání.

"Tak jsme tu," oznámila Jolanda, "nejluxusnější hotel ve Vidlákově."