Helsigardino tajemství

Přepychové bydlení

S nechutí prošly vstupními dveřmi hotelu a vstoupily dovnitř. Jolandě se sice až doteď dařilo nesnesitelný smrad z ulice ustát, ale při vstupu do hotelu už se také neudržela a musela si zacpat nos. Ze všech koutů hotelu se totiž kromě smradu zkaženého jídla a roky nečištěných koupelen táhl z nějakého důvodu i pach, který cítily naposledy v bunkru Morového doktora - pach mrtvoly.

Vlada a Helsigarda si vyměnily ztrápený pohled. Tenhle puch jim vracel velmi nepříjemné vzpomínky. Jolanda na sobě sice nic znát nedala, ale cítila se asi úplně stějně nešťastně jako ony.

"Ještě nevěšte hlavu, prý tu má někde být bazén," snažila se je Jolanda povzbudit a zůstat optimistická. Vlada vypadala, že to na ni trochu zafungovalo, ale Helsigardin výraz podobající se praseti na porážce se nezměnil ani v nejmenším.

Plouživým krokem se dostaly až k recepci, kde stál jakýsi důchodce, který vypadal, jako by ani netušil, která bije.

"Pardon, my... ehm..." snažila se Jolanda vymáčknout, ale nervozita a nepříjemné myšlenky jí v tom příliš nepomáhaly, "myslím, že tu máme zamluvený pokoj."

"Cože?" probral se recepční ze zamyšlení a podíval se na Jolandu.

"Říkala jsem, že tu máme zamluvený pokoj," promluvila znovu o trochu více nahlas.

"Jo, pokoj..." mumlal si pro sebe tiše, zatímco si Jolandu zvědavě prohlížel, "třílůžkový?"

"Ano, třílůžkový."

Recepční sklopil svůj zrak a zadíval se do diáře, kde se vyjímalo pouze jedno jediné jméno - Jolandino.

"Ach tak, vy jste Jolanda. Máte štěstí, jste tu jediná. Budete mít celý hotel pro sebe," usmál se na ni, ale hned poté tiše dodal "nikdo sem totiž nikdy nejezdí."

Jolanda se na pár okamžiků zatvářila poněkud znepokojeně, ale pak opět nasadila kamennou tvář.

"Výborně. Takže... Mohly bychom dostat klíče na pokoj?" začala jí docházet trpělivost. A navíc už zase začínala mít hlad.

"Jistě, dejte mi chvilinku... Tady jsou," začal se hrabat v šuplíku a za chvíli z něj vytáhl klíče, které jí následně podal, "běžte po schodech nahoru a pak hned do prvních dveří vlevo."

Jolanda se usilovně snažila zpracovat informace, které jí recepční předal, ale na její nebohý mozek to bylo až příliš mnoho instrukcí, které již do pár vteřin stačila zapomenout.

"Nemůžete nás tam radši zavést?" požádala ho s trochou sebezapření.

"Dobře, fajn," povzdechl si a pokynul jim, aby ho následovaly. Dovedl je až k jejich pokoji, který byl opravdu tam, kde říkal.

"Jsme tady," oznámil jim otráveně, "a už mě laskavě nerušte."

Když jim recepční zmizel z očí, tak Jolanda konečně odemkla dveře a vstoupila dovnitř. Rozhlédla se okolo sebe a v tu ránu začala křičet, jako by ji na nože brali.

"To je... To je škvor!" ukazovala na škvora na zemi, který, jak se zdálo, lezl přímo k ní. Když ho viděla i Vlada a Helsigarda, tak začaly ječet dost možná ještě víc než Jolanda.

Všechny tři se po sobě zděšeně podívaly. Věděly, co musely udělat, ale ani jedné se do toho nechtělo. Nakonec se však neodhodlal nikdo jiný, než Helsigarda. Odstrčila Jolandu na stranu a připravila se na útok. Přiblížila se ke škvorovi a pak ho botou zamáčkla do země.

Ani nedýchaly. Helsigarda začala pomalu kroutit botou a pak ji pomalu zvedla ze země. Jolanda a Vlada na ni napjatě hleděly, dokud nespatřily, že je doopravdy po něm.

"Tys to dokázala, Helsigardo," začala radostně výskat Jolanda, když viděla na zemi mrtvého škvora. Vlada se k ní okamžitě přidala a Helsigarda své emoce rovněž neovládla. Všechny tři začaly vesele skákat do výšky a užívat si svého úspěchu.

Jejich radost by bezpochyby trvala ještě nejméně deset minut, kdyby ovšem z hladu vyčerpaně nepadly na špinavou podlahu. Už dlouho neměly v žaludku žádný tuk, takže ho musely doplnit.

Helsigarda se s námahou zvedla z roky nevytírané země a došla ke svému kufru, ve kterém se následně několik dlouhých chvil přehrabovala, ale to, co hledala, nejspíše bez jakéhokoliv povšimnutí vysublimovalo.

"Holky, máme problém," otočila se na ně po chvíli se zděšením ve tváři, "už nemáme žádné brambůrky!"